Recenze: Jiné nebe

Každý pravidelný návštěvník festivalů to zná. Některé filmy překvapí, jiné zklamou, některé pobaví amatérismem a pak je tu sorta vyloženého utrpení, která tvoří jisté zvrhlé festivalové gro – pseudointelektuální bláboly, jejichž autoři jsou hluboce přesvědčeni o své genialitě. Tenhle specifický typ filmů poměrně trefně zparodovali tvůrci druhého filmového Beana (jakkoli je film slabý, jeho finální projekce s Willemem Dafoem je famózní) a každý rok se najde ve Varech několik titulů, které šablonu vyplní. Jiné nebe do téhle šablony zapadá tak perfektně, až to není legrace.

Tvůrci chtěli natočit drama. Ještě jednou, pro pořádek – CHTĚLI. Ve výsledku natočili hodinu a půl trvající reklamu na… vlastně ani nevím na co. Začátek vypadá díky neustálým (dlouhým!) pohledům na přežvýkavce jak zvrhlé pokračování Muži, co zírají na kozy. Pak se konečně dostaneme k něčemu jako děj – matka není a syn (poměrně velký, cca 7 let) by ji konečně rád viděl na vlastní oči. Už tady je mezera jako vrata, protože není vůbec jasný motiv odchodu a proč syn matku nikdy neviděl. Zmizela? Šla za prací? Utíkala od manžela? To je jedno. Hlavní je rozjezdová dráha pro film, ve kterém jde o to, že žena dá muži falešnou adresu a on ji pak hledá a do toho pracuje. A to je všechno.

Pravda, ještě se tam stane pár drobností, žádná ale nedokáže vytrhnout unavující podání. Scénář by svou obsáhlostí vystačil tak na třicet minut a podezírám režiséra/scenáristu Dmitriho Mamuliaza z toho, že on sám to moc dobře ví. Absurdním způsobem proto natahuje děj. Když hlavní hrdina přendává jakési pytle z rampy na náklaďák, nevidíme ho tu akci dělat jednou – vidíme ho to dělat rovnou čtyřikrát za sebou a to bez nějaké obměny! S tímhle mustrem se pracuje takřka ve všech scénách. Když se kácí stromy, kácí se jich hodně. Když se jede autem a lidé se na sebe dívají, jsou ochotní to beze slov dělat několik minut. Když hrdina někde tápe, vídíme ho několikrát jít tam a zpátky. Žádné změny. Jen trvající jednotvárnost. Hlavní hrdina má slovní zásobu, že by ho strčil do kapsy i Arnold Schwarzenegger v počátcích své kariéry a gradace děje nulová, protože děj chybí.

I při skromných 86 minutách se proto film zdál zhruba 3x delší a kdyby se třeba ve Varském programu zmýlili a mělo by to mít 120 minut, dobrovolně bych si vypíchl oči a poslal je Mamuliaovi poštou.

Možná nejotravnější je totiž celkové nasnímání filmu. Kamera je zaměřená na hlavního hrdinu a 90% času je všechno ostatní rozostřené. Po celou dobu mi přišlo, že jsem na 3D filmu, ke kterému mi někdo nedal před sálem brýle. Zpočátku jsem se v tom stylu záběrování snažil najít nějaký klíč. Zbytečně. Klíč není, akorát bolehlav. Bůh ví, kterého šílence napadlo, že by to mohlo fungovat.

Jak bývá ve Varech zvykem, byl snímek uváděn tvůrci, konkrétně režisérem/scenáristou a producentem. Z té krátké etudy mi v hlavě utkvěly dvě opravdové perly: „jsem filozof, tudíž to bude velmi náročný film“ a „věřím, že je Varský festival tohoto filmu hoden“. To první uráží opravdové náročné filmy a to druhé naprosto všechny věrné festivaláky. Být Bartoškou, nechám dát Mamulia zastřelit.

P.S. 10% za hudbu. Ta jediná mi čas od času připomněla, že se dívám na něco jako film.

P.P.S Filmy jsou do soutěže vybírány na základě posudků, které píší inteligentní a ve filmu značně zkušení lidé. Evidentně mají k dispozici mnohem lepší hulení než já.

Hodnocení: 10%