Netflix vám dovolí dojmout se nad Tour de France. Na pohled pod pokličku však zapomeňte

Když slyšíme „bez příkras“, co nás napadá? Že si tvůrci vezmou na paškál instituci, která akci řídí? Rozeberou nerovnosti a neférovost vyplývající například z rozdílného rozpočtu jednotlivých týmů? Pojmenují dopingové skandály, s nimiž je svět profesionální cyklistiky bohužel nevyhnutelně spojený? Nebo nabídnou studii lidské posedlosti a odhodlání hraničícího se zdravým rozumem?

To vše by se nabízelo, ale nic z toho se v sérii neděje. Sledujeme ročník Tour de France odjetý v roce 2022, stylizovaný do podoby strhujícího mainstreamového sportovního dramatu. Jednotlivé epizody skáčou z hrdiny na hrdinu a my jsme svědky jejich vypětí sil i dílčích překážek na cestě, vyplývajících většinou z fyzické námahy, kterou musí překonat. Kamera i střih dokumentu jsou špičkové a napětí je šponované na maximum.

Přístup ke sportu, který tvůrci nabízejí, pak odpovídá tomu nejzákladnějšímu a nejnaivnějšímu pohledu. Tedy že vyhraje ten, kdo to nejvíc chtěl, nejvíc si to zasloužil a vynaložil nejvíc dřiny. Samozřejmě, že tato teze dokumentu není formulovaná nahlas, nicméně už fakt, že se epizody věnují vždy primárně těm jezdcům, kteří danou etapu vyhráli, jasně demonstruje, co je opravdovou prioritou. Vidíme sice i několik čestných proher, množstevně se však nemůžou rovnat tomu, kolik prostoru je věnováno úspěchu. A vítězství legitimizuje vše, co pro něj bylo učiněno.

Tvůrci se nekriticky dojímají nad příběhy, jež o sobě závodící muži vyprávějí. Jen někdy v sérii prosvítá potenciál k psychologicky a emocionálně hlubšímu čtení. Třeba když si jeden z trenérů sundává tričko, aby se pochlubil tělem potetovaným banálními slogany a obrázky cyklistů držících se za ruce. Skoro jako by měl do děla vyrytý další trikot plný log a reklam, což působí trochu smutně. V jiném momentu pak jeden z favoritů předvádí typický alibismus vrcholných sportovců, když říká, že „vyhraje pro svou rodinu“. Z letmého setkání s jeho partnerkou je však víc než zřejmé, že by ho měla mnohem raději doma vedle jejich dítěte, nějaké jeho vyhrávání ji rozhodně příliš nebere.

Tyto okamžiky jsou však v sérii jen výjimečné. Jejich kritický osten vystupuje zřejmě nedopatřením. Stačí se podívat, jakým způsobem vstupuje do dění v závodě problém financí a neférovosti, jež z různého rozpočtu pro týmy plyne. Tato skutečnost zazní primárně proto, aby danou skupinu představila jako sympatické černé ovce, a to většinou jen v tom případě, že v dané epizodě nakonec zvítězí. Dokusérie tak evokuje dojem, že finanční nerovnost není opravdový faktor, protože ti opravdu snaživí nakonec každý takový zádrhel překonají. O dopingu se mluví v jediné scéně, když jeden z trenérů přiznává omyly svého mládí.

Jde pouze o dramatické motivy, nikoliv o něco, co by tvůrci chtěli opravdu rozebrat. Tour de France jako instituce ostatně v sérii vůbec není přítomná. Vlastně se nedozvíme, kdo závod pořádá (nad rámec vágního pojmu „Francie“), co ho motivuje, jakou má agendu a jaké jsou silné či slabé stránky organizace. Vidíme několik brutálních nehod, bezpečnost závodění však jako téma ani jednou nedominuje. (Ovšem tvůrci v závěru skoro každé epizody lákají na následující výkřiky: „Nehoda, stala se nehoda!“) Celý závod je jakýmsi monolitem, který prostě existuje tak, jak je, prakticky sám od sebe, a na jeho podobě se nic nemůže měnit.

Kdyby tvůrci zvolili podtitul „Přikrášleno“, bylo by to mnohem příznačnější. Přinejmenším bychom mohli říct, že předložili právě to, co nabídli. Jedinou výtkou by pak bylo, že dokument tohoto typu budou sledovat především příznivci této sportovní akce, kteří však dopředu vědí, jak každá etapa dopadne. Vyprávění imitující fikční film, kde se vítěz do posledního okamžiku schovává jako překvapení, může brzo začít nudit. Jinak však jde o skvěle natočený a sestříhaný, i když trochu rutinní sportovní doják, jenž se soustředí na individuální a týmové úsilí jednotlivých cyklistických stájí a vítězství či prohra v závodu je alfou a omegou děje.

Jestliže však projekt slibuje nějaký hlubší pohled, očekávali bychom, že se právě tomuto přístupu vyhne a nabídne kritickou optiku k nahlédnutí příběhů, jež o sobě vypráví účastníci, i obrazu, který malují pořadatelé. Jenže k tomu není nejmenší vůle. Pokud chcete vidět efektní a emocionálně povrchní zkrácenou verzi loňského závodu, jedná se o jasnou volbu. Jinak není o co stát. Nakonec nejsilnější emocí z celého dokumentu je dojem, že profesionální cyklisti jsou kluci, kteří pořádně nevědí, co dělají, a šlapou tak dlouho, než v pětatřiceti odpadnou a svět na ně zapomene.

Dále se můžete podívat na žebříček nejlepších dokumentárních seriálů na Netflixu.