Zbožňovaný Michael J. Fox otevřeně mluví o parkinsonovi. Hrdinkou dokumentu je jeho manželka

„Připadám si, jako bych měřil metr dvacet,“ vtipkoval Michael J. Fox, když v roce 1986 vyhrál cenu Emmy za roli v sitcomu Rodinná pouta. Právě v té době se totiž nacházel se na vrcholu popularity. Stal se hlavní hvězdou seriálu, kde měl původně hrát jen druhé housle, hlavně však veleúspěšně pronikl na stříbrné plátno se slavným hitem Návrat do budoucnosti. Dělal si legraci ze svého nízkého vzrůstu (ve skutečnosti měří 163 cm) a těšil se ze statusu jedné z nejzářivějších hollywoodských hvězd. O čtyři roky později jej však čekala zdrcující diagnóza, o níž se rozpovídal v dokumentu Still: Příběh Michaela J. Foxe.

Ten je ke zhlédnutí na Apple TV+, ale zkraje letošního roku ho už zámořské publikum mohlo vidět třeba na festivalu Sundance. Odtamtud si odnesl řadu pochvalných reakcí a vysoké hodnocení neklesá ani po širším uvedení. Naštěstí se však nejedná jen o oslavnou zpověď plnou sebedojímání, nýbrž o inspirativní a především filmařsky velmi zdatné dílo.

Hraný úvod skoro až ve stylu body hororů seznamuje publikum i Foxe s prvními náznaky Parkinsonovy nemoci, jež se projevila v roce 1990 během natáčení komedie Doktor Hollywood. Následuje svižně sestříhaný průlet Foxovým dospíváním. Dozvídáme se, že už během dětství měřil méně než jeho vrstevníci, což mu sice znesnadnilo hokejovou kariéru, ale naopak pomohlo té herecké. Už v tomto věku nikdy nezůstal v klidu, pořád se musel hýbat a svou mrštností i humorem kompenzoval veškeré narážky.

V rychlém a efektivním předávání informací pokračuje i vzpomínání na první roky v Hollywoodu, kdy se Fox místo střední školy zoufale protloukal bezvýznamnými roličkami a bez přehánění živořil. Zlom představovala role ve zmíněných Rodinných poutech z roku 1982, jež jej živila dalších sedm let. Druhé polovině 80. let dominovala trilogie Návrat do budoucnosti, na jejíž plac Fox denně po několik měsíců dojížděl po natáčení Rodinných pout. Během vypjatého období se ještě stihl oženit se svou seriálovou kolegyní Tracy Pollan, s níž měl následně čtyři děti.

Návrat do budoucnosti přinesl Foxovi obrovskou popularitu, jak ukazuje stylově sestříhaná koláž s podkresem dobového hitu Welcome to the Jungle od Guns N' Roses. Zatímco vzpomínky na 80. léta jsou rozjuchané a často až překotně stříhané, kombinující záběry z filmů, seriálů a mediálních vystoupení, každou chvíli se přepneme do ostře kontrastující současnosti. Ta sestává hlavně z Foxe jakožto jediné mluvící hlavy a ukazuje i jeho spolupráci s lékaři, fyzioterapeuty či logopedy, kteří se snaží průběh nevyléčitelné nemoci zpomalit. Neustále jsme tak konfrontovaní s tím, jak se neposedný a vitální mladík s klukovsky jiskřivýma očima proměnil v nemocného šedesátníka, který špatně chodí, mluví, trpí třasem a ochromenou mimikou.

Navzdory degenerativnímu onemocnění Fox počátkem 90. let pokračoval v práci a vehementně popíral realitu. „Bál jsem se na tu nemoc myslet, abych neuspíšil její nástup,“ přemítá před kamerou. Kromě manželky o tom nikdo nevěděl, veřejnost šokující zprávu zjistila až o sedm let později, během Foxova účinkování v sitcomu Všichni starostovi muži (běžícím od roku 1996). Právě v televizi si ještě v dalších dvou dekádách úspěšně připisoval menší roličky (a ocenění) v seriálech Dobrá manželka, Larry, kroť se či Zachraň mě.

Podstatnější však je, že mezi lety 2002 a 2020 Fox napsal čtyři optimistické autobiografické knihy, v nichž popisuje i úskalí své nemoci. Právě z nich vychází snímek režiséra Davise Guggenheima, který se nejvýrazněji zapsal do povědomí veřejnosti díky dokumentu Nepříjemná pravda (2006) natočenému na základě ekologického varování Ala Gorea ohledně blížících se klimatických změn. 

Kýžený mediální obraz svého objektu nechce Guggenheim rozbíjet ani případě aktuálního snímku. Fox sice lehce naťukne svůj neustálý souboj s medializovanou hrdinskou personou jménem Michael J. Fox, která lidi inspiruje, ale dál se do každodenní existenciální mizérie slavného herce raději nepouštíme. Je určitě dobře, že snímek nesklouzává k sebelítostivému misery pornu, Fox si však hlavně sám nepřeje onu masku shodit. Takže i když slyšíme o jeho četných úrazech, jež k Parkinsonově chorobě bohužel patří, herec neztrácí optimismus a bojovnost: „Jsem jako šváb. A švába nic nezabije.“

Snad až příliš smířlivé vyvrcholení trochu odpoutává pozornost od několika prvků, jež tento dokument povyšují nad většinu současné biografické produkce. Jednak se Guggenheimovi a jeho týmu podařilo natočit ilustrační záběry, co nepůsobí trapně kašírovaně, ale navíc i chytře využil spoustu scén z Foxových filmů a seriálů. Ty zde totiž neslouží jako výplň mezi monology respondentů, nýbrž stylově dokreslují vnitřní prožívání či realitu samotného Foxe, což poutavě vytváří iluzi o úzkém sepětí osobního i profesního života, jako by Fox hrál totéž, co v daném období skutečně žil. Jedná se samozřejmě jen o filmařskou manipulaci, ale divácky velmi vděčnou a napomáhající tempu celého filmu.

Zmínku si zaslouží i důležitost Tracy Pollan, jejíž příběh částečně připomíná životní cestu Ivy Vejmolové, dnes manželky lezce Adama Ondry. Z jeho loňské biografie s podtitulem Posunout hranice je totiž zjevné, že nadstandardně obětavá Vejmolová svému choti pomáhá vytvářet podmínky k tomu, aby mohl být úspěšný. A totéž platí i pro Pollan, která ve dvaceti letech výrazně upozadila svou hereckou kariéru a starala se o jejich děti, protože Fox se kvůli pracovní vytíženosti několik let doma objevoval jen sporadicky.

A konečně, filmu se díky silnému osudu protagonisty daří předat poselství o potřebě zpomalení v životě a soustředění se na své tělo. Živelný Fox se během svého mládí nikdy fyzicky nezklidnil a nemoc mu v tom zabraňuje dodnes. Je možná banální, avšak stále důležité si připomínat, že je to právě probíhající okamžik, kvůli kterému má smysl žít. A Fox se o nalezení pomyslného klidu každý prchavý moment pokouší. Úspěchy jsou samozřejmě střídavé, odhodlání nevzdat se je však stále inspirativní.