Kontroverzní thriller o únosech dětí dobývá kina a konspirační teoretici jsou nadšení

Monteverde má za sebou dvě melodramata zastávající silně křesťanské postoje. Jak Bella (2006), tak Little Boy (2015) se dočkaly kritiky týkající se schematičnosti, jednostranné argumentace i citového vydírání, přesto si své publikum našly a první zmíněný titul dokonce vyhrál diváckou cenu na festivalu v Torontu.

V podobném duchu pokračuje i v novince Sound of Freedom, která vychází z práce Tima Ballarda, zakladatele americké neziskové organizace Operation Underground Railroad. Ta se snaží zabránit obchodování s lidmi, kuplířství a především dětské prostituci. Problém s touto organizací spočívá v tom, že byla nejednou spojená s konspiračním hnutím QAnon, jež zhruba od roku 2017 hlásá boj Donalda Trumpa se sektou satanistických pedofilních kanibalů spojených především s elitami Hollywoodu a demokratické strany.

Ballard se na tomto filmovém projektu podílel už od začátku psaní scénáře v roce 2015, později vybral do hlavní role (jeho samotného) Jima Caviezela. Kontroverzní herec se nejvýrazněji proslavil úlohou Ježíše v Gibsonově angažované exploataci Umučení Krista (2004) a je známý svými konzervativně křesťanskými názory, jež bohužel nemají k rétorice QAnon příliš daleko.

Přestože natáčení skončilo v roce 2018, uvedení snímku zbrzdila akvizice 20th Century Fox (pod jehož hlavičkou dílo vzniklo) studiem Disney. To nechtělo být s podobnými tématy spojované, a tak snímek nechalo pár let ležet v šuplíku, než jej odkoupila společnost Angel Studios, známá hojným využíváním crowdfundingu pro produkování křesťanských děl v čele se seriálem The Chosen (2017 –2022).

Touhle složitou cestou se tedy snímek nakonec dostal do amerických kin a navzdory minimálnímu pokrytí ze strany mainstreamových médií se rychle stal hitem. Během necelých dvou týdnů v kinech utržil 85 milionů dolarů, což je obrovský úspěch nejen vzhledem k 15milionovému rozpočtu, ale i s přihlédnutím k nízkým nákladům na marketing. Nezávislý snímek v žebříčcích návštěvnosti svedl vyrovnané souboje s nepoměrně dražší pětkou Indiana Jonese či s pokračováním oblíbené hororové série Insidious.

Hned v prvních dnech po premiéře se na sociálních sítích začaly šířit konspirace, že zámořská síť kin AMC se pokouší publikum od sledování filmu odradit prostřednictvím nefunkční klimatizace a dalších technických problémů během promítání právě tohoto titulu. Řetězec nařčení pochopitelně odmítl, ale pro leckteré americké diváky a divačky se jistě jednalo o potvrzení důležitosti snímku – připodobnění k heslu „sdílejte, než to smažou“ se víc než nabízí.

Snímek podpořili mimo jiné Mel Gibson, Elon Musk, Jordan Peterson či Ben Shapiro a za pár dní by se mělo konat speciální promítání, jehož se vedle Ballarda a Caviezela zúčastní i Trump. Za filmem tedy stojí nepopiratelná konzervativní a krajně pravicová lobby, která buzz kolem díla umocňuje například i hojně sdílenými hoaxy na sociálních sítích, že stanice CNN požaduje, aby tento snímek raději nikdo neviděl.

Novinář Brandon Ambrosino pro BBC také zmínil, že režisér Monteverde popsal kasovní souboj svého nezávislého a částečně fanoušky a fanynkami placeného filmu s blockbusterovou těžkou váhou Indianou Jonesem jako bitvu „Davida s Goliášem na steroidech“. Tvůrcům se společně s jejich podporovateli daří vytvářet auru téměř zakázaného a ostrakizovaného díla, které si zaslouží uznání a nekritické přijetí už jen za to, že je.

Možná vás zarazí, že dosud nepadlo jediné slovo o příběhu či o samotných kvalitách snímku. Není to náhoda. Značně romantizovaná verze Ballarda v Caviezelově podání ve snímku cestuje do Kolumbie, aby zachránila několik unesených dětí, což se mu po několika akčních a napínavých scénách nepřekvapivě podaří. Většina recenzí se shoduje na tom, že se jedná o řemeslně kompetentní thriller, který v rámci žánru neurazí, ale ani nijak nepřekvapí. Konkrétní forma a styl snímku jsou však přece jen zcela upozaděné další bitvou kulturních válek, jež se kolem něj strhla.

Ve filmu se o QAnon či přidružených konspiračních teoriích přímo nemluví, veřejná prohlášení Ballarda i Caviezela (a to i v rámci mediální propagace tohoto snímku) však nelze od jeho vyznění zcela oprostit. Je zřejmé, že se jedná o dílo s velmi specifickým pohledem na svět určené obdobně smýšlejícímu publiku. Nabízí se zapeklitá otázka, zdali podobná tvorba dává hlas utlačované menšině, anebo spíše nenápadně rozsévá nenávist a pochybnosti v nepolarizované většině.

Nemusíme však podléhat emocím a snímek Sound of Freedom odsoudit jako konspirační agitku, ale ani ho prohlašovat za zázračné sdělení pravd, o nichž se běžně mlčí. Úplně stačí si uvědomit, že dílo zjevně cílí na segment publika, jenž je obvykle přehlížený. Nelze se divit tomu, že blockbustery i levnější žánrová tvorba se na náboženská témata příliš nezaměřují a obvykle v zájmu návštěvnosti ani nepropagují nijak vyhrocený světonázor. I proto je po tomto typu obsahu poptávka u těch diváků a divaček, kteří si s postmoderní ironií a relativismem nevystačí a chtějí vidět díla s jasným morálním poselstvím a společenskou angažovaností.