70%
Django splňuje nároky kladené na běžný dokumentární portrét, díky svižnějšímu střihu kombinujícímu nové a archivní záběry se navíc vyhýbá nudě. Oproti Karlovi je zakázková povaha této práce méně čitelná díky otevřenějšímu protagonistovi a vzpomínání na předčasné odchody jeho rodinných příslušníků i kolegů zdárně balancuje na hraně patosu. Výsledkem je tedy zdařilý medailonek nejen pro příznivce Jandovy tvorby.
