Tvůrci se nerozhodli, jakým směrem vlastně jít. Když se totiž člověk během téměř hodinové stopáže jednoho dílu Agrometalu zasměje tak dvakrát třikrát, je něco špatně. Jedna levota střídá druhou. Seriál je po pěti odvysílaných dílech sledem trapných, bezzubých a nudných scének. Na promyšlenou satiru reflektující současnost sledující můžou zapomenout.
Stínohra pojednává o záchranáři Janu Kavkovi, jehož žena byla svědkyní brutálního přepadení benzinové pumpy, pročež musela zemřít. Kdyby se tvůrci rozhodli jet více v duchu revenge klasik, odpustili si hned několik psychologických linek a důkladněji se věnovali mstiteli a pachateli, výsledek by vypadal kompaktněji, sevřeněji a srozumitelněji.
Režiséru Edwardu Bazalgettovi se podařilo stylizovat pomyslné seriálové finále do podoby mimořádně temné podívané, v níž kromě odstínů šedé a hnědé téměř chybí jakékoli jiné barevné spektrum. Sedm králů musí zemřít nepůsobí jako historií inspirovaná senzace za každou cenu, jako tomu bylo v případě Hry o trůny. Film je zdařilým vyvrcholením předchozího seriálu.
Pro ty, co mají od hraní na ikonické konzoli omačkané prsty, si tvůrci připravili vděčné easter eggs, roztomilé citace (v obraze i zvuku) a příslib dalšího filmu. Super Maria si ale užijí i ti, kteří mají postavičky jednoduše rádi kvůli tomu, jaké jsou a co dělají. Princezna Peach navíc odhalí svou girl power povahu. Památné scény: Mario a Luigi opravují koupelnu v luxusním bytě, souboj Maria a Donkey Konga, Bowserovo lávové vězení, jeho hra na klavír a zpěv.
Úvod do ambiciózní minisérie představí netradičního titulního „hrdinu“, zmar a pokus o únik v začátcích normalizace. Volha nehodnotí, nepřikrášluje, konstatuje. Uvidíme, jak se rozjede v dalších dílech.
Jasně, ve výsledku jde znovu o utopii s happy endem útočící na emoce divaček a diváků (i v sále, kde jsem byl já, pár lidí na konci posmrkávalo a ozval se potlesk, u novinářských projekcí vzácný), film ale nepůsobí tak trapně a bezzubě jako třeba zmiňovaný snímek Řekni to psem nebo Srdce na dlani (taktéž se Svarinskou v jedné z hlavních rolí).
Moravec se tím Hádkovými částečně ohlíží na diváky, vybízí je, aby přemýšleli sami o sobě, svých vztazích, obranných mechanismech, svém svědomí, jenže je to mimořádně okaté a prvoplánové kázání. Řekněte mi, kolik vypočítavých lidí ve svém okolí znáte, kteří nezajdou za svým prarodičem do nemocnice, ale už spekulují, jak budou jednou dědit? Já ani jednoho.
Maverick je filmem nostalgickým, stoprocentně americkým, jdoucím naproti divákovi. Jako kdyby vás někdo zabalil do americké vlajky, položil vás na pláž, dal vám do ruky lahváče a pustil čtyřmi dekádami prověřenou populární hudbu. A vy si to budete užívat.
Batman s Robertem Pattinsonem snese srovnání s dosud nepřekonanou trilogií Christophera Nolana, což je pro novinku režiséra Matta Reevese jednoznačná pochvala. Atmosféra je výrazně naléhavější a úzkostnější než v Batman začíná (2005). O tom, co předcházelo přerodu Bruce Waynea v Batmana, se toho příliš nedozvíme. Tvůrci se soustředí primárně na řádění psychopatického Hádankáře/Riddlera (Paul Dano), jehož krvavé kousky, postupy a hrátky s Batmanem a policií se nesou v duchu různých thrillerů a hororů se sériovými vrahy.
Otázkou je, zda se na TBH budou dívat ti, kterým je seriál určen, současní teenageři. Upřímně, těm, co viděli Euforii nebo Sexuální výchovu, TBH nic moc nového nedá. Jde o výpověď generace, která je nejistá a těžko nachází rozdíl mezi fikcí a skutečností. Strukturou a tématem seriál připomene starší a ceněné tuzemské internetové počiny Semestr a #martyisdead. Oba se moderním způsobům komunikace a šikaně také věnovali, ale byly u nás první. TBH si de facto bere částečně z obou, ale chybí mu údernější tečka. Nebo spíš #.
Pokud Vražedným stínům něco nelze upřít, tak velmi solidní atmosféru, kterou režisér buduje díky kameře zkušeného Vladimíra Smutného, hudbě Jiřího Chlumeckého a některým hereckým výkonům. Nasadit ale něco obdobného po Devadesátkách, které se odkazovaly na skutečné případy a postavy, znamená, že scénář bude chtě nechtě šustit papírem a vše bude působit strojeně, vykalkulovaně, až příliš na sílu. Jsem nicméně zvědav, jak se děj rozvine a jak všechno dopadne, takže se i na druhou část Vražedných stínů podívám.
Devadesátky míří dál než minisérie Rédl, která se zaměřila na bezprostřední přechod z konce osmdesátých do začátku devadesátých let. Vše bylo viděné prizmatem tajných služeb (bývalých i těch stávajících) a více či méně bizarních postaviček. Devadesátky se ještě více drží dobových reálií, některé osoby a osůbky budou jistě divácky vděčné (Ivan Jonák v podání Michala Novotného, František Mrázek ztvárněný Albertem Čubou), ačkoliv těm historie znalejším poběží mráz po zádech při uvědomění si, že něco takového bylo tenkrát možné, běžné, tolerované, přehlížené, jaksi trpěné. Ostatně bezmoc některých vyšetřovatelů je až hmatatelná a člověk jen čeká, kdy se na scéně objeví někdo na způsob Pacinova Serpica. Nechybí humor, cynismus a na jedničku zvládnutá autenticita počátku 90. let jak ve výpravě a kostýmech, tak v mluvě a přístupu účinkujících. Z herců mě nejvíc bavil Matouš Ruml coby psychopatický šofér mercedesu. Snad se z té škatulky bezradných a obcházených milenců vymaní a bude dostávat více podobných rolí.
Eternals netáhnou jako Avengers v případě Infinity War a Endgame za jeden provaz, kult superhrdinství a sebejistoty je výrazně podrýván, což není na škodu. Že by ale mezi zúčastněnými byl vyloženě někdo, kdo zaujme a divák se mu rozhodne fandit, to nikoliv. Roní se tu hodně slz, dojde na mnoho soubojů s Devianty (Marvel býval kreativnější a originálnější), ale památná scéna žádná. Režisérka Chloé Zhao a marvelovští tvůrci dali výrazný prostor Gemmě Chan (Sersi), ve filmu se objeví Angelina Jolie (bohyně Thena) nebo Salma Hayek (Ajak). Humor bohužel odplul spolu se Strážci Galaxie a Thorem a jede se jak přes kopírák. Komu je tahle marvelovská týmovka určena, vážně netuším.
Denis Villeneuve má našlápnuto k tomu stát se autorem nové sci-fi ságy, jejíž první část by mohla být hodně výživnou jednohubkou před hlubším ponorem do světa planety Arrakis. Jeho trumfy? Trpělivost ve vyprávění, jasnost a důslednost v koncepci (kde se diváci Lynchově Duně smáli, tady budou na pozoru), mimořádní herci sloužící celku, výprava, lokace a hudba Hanse Zimmera.
Craig svým posledním Bondem nebývale „ždíme“ emoce, špičkuje se s agentkou v podání Lashany Lynch a de facto poprvé se zamýšlí nad tím, co přináší život mimo službu Jejímu Veličenstvu. Zjizvená tvář záporáka v podání Ramiho Maleka mě bude ještě dlouho strašit. Bondgirl Palomu v podání Any de Armas bych na plátně rád viděl déle. Ubral bych akčních scén se střelbou. Ve výsledku jde o velmi solidní bondovku a Daniel Craig se s agentem 007 loučí se ctí a silně emocionálním vzkazem směrem k publiku.
Film stojí a padá spolu s výkonem herců, a nejen těch hlavních. Sebemenší cameo příjemně překvapí, dalo by se tak říct, že autoři k filmu přistupovali jako k produktu, k němuž mají velké zahraniční produkce "manuál-kuchařku". Těšit se tak můžete na cholerický výstup Jiřího Langmajera v roli marketingového šéfa firmy na výrobu instantních polévek, duo Jiří Mádl-Kryštof Hádek, které se sejde v gay baru na hudební produkci, nebo na Taťjánu Medveckou vystupující v potupně "dementním" rodinném sitcomu.
Jednoduché jak facka (a v tom je síla série), lehce ironické/cynické. Ocenil bych případy méně známých "tyranů". K Hitlerovi se toho již moc nového nenajde. Nejvíc asi překvapila ta Korea... Ocenil bych víc ingestivativy stran mládí a dospívání "tyranů", ať víme, kde se to rodí...
V novince Prušinovský obsadil vůbec poprvé v rámci své filmografie do hlavní role ženu. Ženu, která se nicméně musí zatraceně obhajovat a utíkat, tudíž divák řeší otázku, jak to všechno autor vlastně myslel? Je to pouhý nestranný pohled na její těžký úděl? Nemilosrdný popis reality? Tam, kde Prušinovský tnul do živého jako černohumorný společenský kritik, částečně selhává v rámci žánru romance. Bohužel.
Po zhlédnutí filmu Nebe v člověku silně rezonují emoce jako marnost, bezmoc, ale také nezdolnost, oddanost a obrovský respekt ke každému lidskému životu. A vzkaz, který možná bude v podobě slov znít jako klišé, ale je velkou pravdou - štěstí člověk nenalezne lopocením se za mamonem a penězi, ale ve společnosti svých blízkých, kterým se může plně otevřít a nic před nimi nepotřebuje předstírat.
Pěkně udělanej dobovej seriál, kterej nenudí (Walter Gropius, ředitel Bauhausu, mluví s novinářkou a vrací se k zásadním událostem Bauhausu), má fajn vizuál, tempo i stopáž. Nejen pro fanoušky umění a architektury.
Škoda, že to bylo tak nevyvážený. Slibnej start, ale žádný finále. Částečně nevyužit potenciál herců... Každopádně jsem zvědav na Pavlíčkův třetí celovečerák...
Ne, tohle se nepovedlo. A z mnoha důvodů. Proč ČT zařadí do programu 17. listopadu KOMEDII, která by se docela dobře mohla odehrávat v leckajkých kulisách, ale tvůrci zvolili dobu Charty 77. Co na tuhle "šaškárnu" signatáři a disidenti? Pak ještě dávali večer Zemský ráj to napohled. To bylo ještě horší.
Ch. Nolan se dostal do fáze, kdy si může dovolit téměř vše. Pokaždé to ale musí být o stupínek opulentnější a dražší. A méně srozumitelné? Agenti vracející se do minulosti mohou být karikaturou sebe sama, natolik vážně se berou (Pattinson je ten zábavnější). Z herců si pro sebe film krade Kenneth Branagh coby ruský (!!!) záporák. Je tu pár velkolepých scén (úvodní útok na operu, náraz letadla do skladiště, automobilová honička), titulní Protagonista bez zjevné motivace (alter ego Nolana, který by rád pomáhal druhým a měnil to, co se stalo?) a odkaz na Casablancu v samotném závěru. Za řemeslo body nahoru. Abych se ujistil v konzistenci filmu, musel bych ho vidět znovu, ale zatím nevím nevím...
Tyjo, takovej "hajp" kolem toho a ono jde o částečně otrocky převypravěný, ploše působící historky, navíc často z historického hlediska vyfabulovaný, aby jedno oko diváka nezůstalo suché. Přišlo mi to takové umělé. Pochopitelně, největší tah snímek dostává díky hudbě, střihu, hereckým výkonům. Když ale srovnám finální koncert Live Aid, tak filmová přehrávaná verze je fakt dost slabá. Stačí si na YouTube najít originál a člověk pocítí tu masovost, Mercuryho schopnost pohrávat si s návštěvníkama tak, že jsou dalším hudebním nástrojem kapely. Malek ok, předkus zbytečně výraznej. Množství černých mužských knírů á la Tom of Finland mě časem dost otravovalo.
Památné scény: Nechtěná likvidace hradních kulis, utopená bota, oprava toalety, problém s kravatou a velké finále se slonem. Sellers v županu však není taktéž k zahození ;-)
Pořád si to drží velmi solidní kvalitu-úroveň. Ale pravdou je, že rozjezd je pomalejší, občas to připomíná takovou komediální romanci pro teenagery, možná spíš pro "děti" pod 13 let. Nejvíc mě bavil Jon Favreau jako Happy Hogan. Akční scény nic moc, ale jsou nutností. Praha se tam objevila, ale když se bojovalo na "Staromáku", pochopil jsem, že to točili v Liberci. Zábor Staromáku asi složitej i pro Marvel :D
Přiznám se, že jsme to doma se ženou a malým děckem nedokoukali. Takže se zdržuji procentuelního hodnocení.
Teda na finále jsem čekal trochu víc a jinak. Délka ok, uteklo to jak voda, i když by to podle mě sneslo nůžky. Ze všech postav mě nejvíc bavil Thor (po čase jsem se jeho Dudea přejedl) a Thanos (zase nevyužit jeho potenciál v rámci charakteru). Captain Marvel nezaujala... Ke "Kapitánovi" jsem si ani tentokrát nenašel vztah. Málo památných, wau okamžiků.
Studie lidských charakterů a animozit. Prvotřídní herecké výkony (u mě vede Rachel Weisz). Kamera, která se odváží nešetřit s "rybím okem" a působivými perspektivami. Sem tam černý humor, ostřejší dialog jak od Oscara Wildea nebo Markýze de Sade. Skvělá výprava a kostýmy. Originální závěrečné titulky. Ale něco mi tam chybělo, bylo to dlouhé. Podle mě nadhodnoceno, i když bych samozřejmě pro více takových děl v rámci "mainstreamu" a Oscarů také horoval.
Škoda toho finále-nefinále. Mělo to dost velký potenciál, dobře zmáknutá dobovka z éry, kterou pamatuju jako nic netušící kluk. Mnozí seriál považují za jeden z tuzemských nejlepších-porevolučních. S tím bych byl opatrný. Sokkol mě o svých kvalitách bohužel stále nepřesvědčil. Nejlepší bylo duo - Novotný-Hofmann. Estébách Lorenc zbytečně vyobrazen jako neškodný strejda z lochu...
Výborný kus pro milovníky hudby, skupiny The Who, 70. estetiky a režiséra Russella. Perfektní cameo role slavných postav hudební scény té doby (Elton John a další).
Potenciál by tam byl, ale ten výsledek. Vojtěch Dyk jako velezkušený ajťák jezdí každý den taxíkem ze Slovenska do Prahy, vztahová složka mezi ním a Gabrielou Marcinkovou dost slabá. Herecky je Marcinková spolu s Ondrou Malým asi nejlepší. Všechno se to odehrává v takovém těžko uvěřitelném prostředí, většina postav vás absolutně nebude zajímat. Janák se rozhodl natočit thriller, což dopadlo tragikomicky; nejlepší je scéna, kdy Marcinkovou se zoufale-hysterickou kamarádkou načapá O. Malý ve svém domě. Tam to chvilku dokonce vypadalo na vyvražďovací horor. Ale chyba lávky. Nechápu, že toto producentsko-dramaturgicky prošlo. Kamera dobrá, hudba přepálená, ale na "světové" úrovni. Jinak vážně nic, co by stálo za kladné body. Obdobné a lépe se točilo před 20 roky v USA.
Námětem mi to dost připomíná Straw Dogs... https://www.kinobox.cz/film/251302-strasaci
Podobně jako televizním filu z roku 1990 je největším kamenem úrazu předloha Stephena Kinga. Když máte v rámci jednoho filmu přiblížit pocity a charaktery hned sedmi postav, není to vůbec legrace. Navíc když se věnujete tématům jako je strach na milion způsobů a podob, šikana nebo rodinné tragédie. Skáče se z jedné postavy k druhé a občas to tříští atmosféru, odvádí pozornost. V tom je Kingův génius a filmařské prokletí a nepomůže ani autorova asistence při psaní scénáře. Jde prostě o jiné médium. Nejvíc mě bavila "čisticí" scéna v koupelně a herecký představitel "tlouštíka". Zbytečně to natahovala 135 minutová délka. Dobře vybraná byla osmdesátková hudba spolu s motivy původní minisérie. Mám nicméně pocit, že poselství knihy To šlo natočit lépe - chtělo by to méně krvavých scén a více psychologie.
Tomuhle se říká válečný film s přidanou hodnotou. Nolan samozřejmě vzdává hold odvaze britských civilistů, kteří se svými “bárkami” zachraňovali ve válečné zóně. A pochopitelně na ně pomrkává ve dvou emocionálních scénách, kdy nezůstane oko suché. Ale Dunkerk je ve své podstatě univerzálním snímkem o válce, odvaze, zoufalství, pravdě, lidskosti a touze přežít (ať to stojí, co to stojí), kde o ty kulisy až tolik nejde. Kdo čeká pořádnou výpravu, vtahující kameru a akci, dočká se. Vystupují zde velcí herci, ale nestrhávají na sebe pozornost. Postavy nejsou černobílé a de facto nikdo není ušetřen. Kamera funguje ve velkých celcích i dokumentárně laděných mikroportrétech. Vychytrale pracuje s kontrasty - dokáže autenticky zachytit válečnou vřavu i zrcadlící se slunce na moři. A co je důležité, nepůsobí nikterak pateticky nebo kýčovitě. Záměř vyprávět příběh z pláže, vody a vzduchu vyšel a Nolan si zde zajímavě pohrál s vnímáním času z pozice válečného pěšáka, mariňáka a letce. Hollywoodský konec se (naštěstí) nedostavuje, vše končí civilně, pietně. Za mě místy rušivá a především nikdy nepřestávající “rucho-hudba” Hanse Zimmera. Kdyby jí bylo méně, možná by díky tomu silněji vyznělo více scén. Chápu, že měla po celou dobu udržovat držet (frenetcké) tempo, ale chtěl jsem si užít i nějakou scénu bez hudebního doprovodu. Film by to bez potíží ustál. A druhá věc, která bude spíš mým “problémem” a autorským záměrem - k téměř žádné postavě jsem si nevypěstoval hlubší vztah. Největší sympaťáci hodni obdivu pro mě ale byli rybáři z rodinné lodi. A z herectví vylézá na povrch sebemenší hnutí mysli. Soustředěné ve vážnosti a o to blahodárnější v momentech, kdy se někdo na okamžik třeba jen v koutku úst usměje. Je to po anglicku uměřené, nepřikrášlené. A o to pro mě sympatičtější. Přál bych Nolanovi, aby se jeho “srdcovce” dařilo i komerčně.
Škoda, že se z dokumentu nedozvím, proč je Dalibor takový, jaký je. Tedy, co ho přivedlo k tomu, že sympatizuje s neonacismem. Takhle je to spíš kvalitně natočená série skečů, směs bizarních postav a několika zaznamenaných výjevů. Dozvíme se z toho, že Dalibor je špatně placený muž a syn bez otce, sexuálně frustrovaný, ve výsledku ale pro okolí neškodný, protože se neúčastní neonacistických srazů, ale žije si ve svém mikrosvětě. Otázkou samozřejmě je, kolik takových Daliborů u nás žije a jakou mají jako jedinci statistickou moc v rámci systému. Podle mě je to ale z tvůrčího pohledu nedotažený film.
Filmařina prvotřídní, čnící nad ČR. Skvělý casting a volba angličtiny. Člověk se ale ztrácí ve flashbacích, postavách, možná to chtělo titulky k jednotivým lidem. Ve filmu je pár velmi silných scén (smrt otce, mobilizace, krádež kokainu v léčebně, krátký "tah" Masaryka s Davenportovou...). Ale dramaturgicky to není vyvážené, nespěje to k velkému finále, je to de facto sled scén, občas se všechny složky sejdou a člověku až zamrazí, jindy sleduje mluvící hlavy a trochu to nudí. Občas je hudby příliš... Příliš úzké kamerové záběry, ale chápu, že už takhle to bylo dost drahé a i tak je výprava velmi zdařilá. Ale pro "svět" to nebude příliš srozumitelné. Oproti Normalu nicméně režisér Ševčík hodně povyrostl, jsem zvědav na jeho další - a snad už ve všech směrech dotažený - film.
Perfektní záležitost, kde příběh působí lehce naivním dojmem, ale dialogy a vtipy anglického ražení jsou dokonalé. Výtvarná stránka á la období art deco a všemožné rekvizity si nezadají s prací "našeho" Oldřicha Lipského - "Adély" a "hradu v Karpatech". Zhrzený dr. Phibes - kultovní Vincent Price - ve své památné roli. Hodně zábavné a ač se to promítalo na Festivalu otrlého diváka, snese to parametry prvotřídní filmařiny.
Olmo Omerzu má velký talent a každým filmem roste. Tento druhý má k dokonalosti ještě daleko, takže ho beru jako předkrm k hlavnímu chodu. Oceňuju autentičnost, reálnost, uvěřitelnost, lokace, práci s kamerou, herci, hudbou, střihem. Víc bych ocenil studii sourozeneckého vztahu než psího Robinsona na ostrově.
Villeneuve dokáže na minimálním časoprostoru a za využití minimalistických prostředků vyčarovat sakra působivou atmosféru beze slov. Trošku mě nudila ta část s kaligrafií. Konec byl ovšem velmi působivý, trochu tíživý. Líbí se mi, že Villeneuve zase obsadil do ústřední role ženu-hrdinku, která se s tím vším musí poprat. V pozitivním slova smyslu emancipovaný film. Hudba a kamera nezapomenutelná. Vědecko-fantastický snímek se dá natočit i bez drahých efektů a triků. Stále si ale myslím, že vrcholné dílo Villeneuve ještě nenatočil.
