sexipsik
Komentáře

  • 60%
    4
    0
    16. 11. 2018

    Na film jsem šel s neskutečným nadšením a očekáváním. Odcházel jsem rozpolcený. Hudba ve filmu je - jak jinak - skvělá, ostatně, proto Queen miluji. Herecké výkony ''členů kapely'' byly parádní, ohromně jsem se bavil (Byť Johnny Deacon mi přišel uvěřitelný až v druhé půlce filmu, s malým afrem). Na spoustu detailů tvůrci pamatovali, na spoustu nikoliv. Zejména koncertní projev členů býval ve skutečnosti výraznější, kucí mají své ''signature moves'', je s podivem, že se toho do filmu nepromítlo víc, ale i tak, něco z toho tam bylo, spokojenost. Co ale drhlo, to byly ty DOJEMNÉ scény. Ani jedna z nich pro mě nefungovala. Husí kůži jsem měl při hudební produkci během filmu několikrát. Ale co začalo písní Under Pressure, když je FM v Mnichově a gradovalo před/v/po nemocnici písní Who Wants to Live Forever, to ve mně jen utvrdilo pocit, který jsem měl už delší dobu. Laciné berličky a patos. O tom, že se skupina údajně dala dohromady před Live Aid kvůli Live Aid, a prý ''nehráli roky'', netřeba dále diskutovat. Je to hrozná blbost a článků o tom již vyšlo dost. Tvůrci potřebovali pomoct, dobrá, ale tahle atmosféra rašícího happy endu bohužel ničí závěrečný koncert. Hudebně, opět jak jinak, pecka. Ale - kapela dojatě žasne, že Freddie zpívá! Genderově perfektně vyvážené publikum se blaženě a přesně vyrovnáno vlní do rytmu. Lidi jsou z toho, jak to všechno dopadlo dojatí, objímají se a pláčou... Bůh ví proč jsem si během toho všeho vzpomněl na devadesátkové hrůzy filmů Šampioni a spol. Za mě tedy záblesky dokonalosti, zamazané laciným balastem. Celkově spíš spokojenost s pocity hořkosti.

    Sdílet tuto stránku:

    Partneři: