Když jsem se poprvé dověděl, že bude pokračování, tak mi srdce div že nevyskočilo z hrudi. A jelikož nejsem příliš náročný divák, tak se mi výsledek i líbil. Ufoni se vrátili a přes jejich další snahu opět dostali na zadek. Pokud jsem to správně pochopil, tak by mělo být další pokračování. Jsem tu a čekám
Tento film, o kterém se toho v době svého vydání hodně namluvilo, jsem viděl poprvé s velmi výrazným zpožděním. Jsem tomu ale rád, protože jsem se mohl oprostit od všech pozitivních i negativních dopadů hypu a soudit snímek takový, jaký je. A příjemně mě překvapil. "Já, robot" patří rozhodně do kategorie filmů, které vás zaujmou spíše svou formou než obsahem neboť ten je vcelku prostinký a zavání hollywoodskou rutinou, včetně hláškujících hrdinů, prvoplánového filosofování a dalších nezbytných příběhových propriet. Přesto linka točící se kolem vyšetřování vraždy má své nepopiratelné kouzlo a odhalení Spoonerova osudu, který způsobil jeho nenávist k robotům je zajímavým psychologickým rozebráním jeho osobnosti (plus se mi zalíbily i maličkosti, jako třeba jeho nechuť z velkých výšek). Ale jak jsem již říkal, dominantním prvkem filmu je rozhodně forma. I přestože jsou to již čtyři roky od toho, co snímek vyšel, tak stále nepůsobí vizuální stránka nijak zastarale (pravda CGI roboti nepůsobí úplně nejopravdověji, ale není to žádná hrůza). Úžasná je především atmosféra filmu, ať už ta, v určité chvíli, téměř apokalyptická, která člověka vhodně naladí a nutí fantasii pracovat při představě toho, jak by to mohlo vypadat dále, tak atmosféra obyčejného života v nepříliš vzdálené budoucnosti. Film je plný malých detailů toho, jak by to mohlo za pár desítek let vypadat a s příjemnou uvěřitelností vychází z toho, co se už vlastně předpokládá. Například doprava, narozdíl od v mnoha sci-fi oblíbených létajících automobilů tu máme centrální dopravní uzly automobilů, stále jezdících po kolech, řízené počítačovou navigací, což je již dnes ve stádiu návrhu. Svižné střihy kamery a dynamické záběry pak pomáhají filmu plynout ve zdravém tempu, které nenudí, ani příliš nespěchá. Rozhodně příjemné překvapení, byť nejde o dokonalý film.
Filmy podle skutečných událostí se od těch ostatních liší tím, že se v nich dějí vesměs věci dávající logiku. Pak tedy existují dvě možnosti, jak natočit film o životě reálného obchodníka se zbraněmi Yuriho Orlova. Buďto se můžete skutečností jen lehce inspirovat a natočit divokou – logiky zbavenou – akční jízdu, anebo se inspirovat trošku víc a tím pádem pod sebou podřezat větev „Divácká atraktivita“. Pochopitelně existuje také zlatá střední cesta, kdy jsou scény efektivní vyváženy těmi reálnými. Andrew Niccol se vydal právě tímto směrem. Už pouhé obsazení hvězdy Cageova formátu nabádá k očekávání akční pecky. Tomu napomáhá i suprový trailer. Ale nenechte se zmást. Lord of War – počínaje geniální titulkovou sekvencí – sofistikovaně klame tělem. A je docela možné, že budete celou první hodinu napjatě sedět a čekat, kdy už konečně přijde nějaká pořádná akce. Je obchodník se zbraněmi pořád jenom obchodníkem? O co jsou kulky horší než cigarety nebo alkohol? Hraje Nicholas Cage kladnou či zápornou postavu? A hraje ji dobře? Niccol se nedokázal vyvarovat přílišné popisnosti a při poctivé dvouhodinové délce nikam nespěchá, čímž paradoxně trpí víc první „čekací“ polovina filmu, která postrádá jakýkoli náznak dramatického oblouku. Yuri prostě a jednoduše prodává, nakupuje, šňupe, šuká... . Teprve, když je nucen přistát uprostřed Libérie a následně rozdat několik kilo „vzorků zdarma“, začnou události nabírat obrátky a Yuri přemýšlet o morální stránce svého bussinessu. Jenže každý dělá nejlíp to, co umí a Yuri umí obchodovat. Lord of War není tak docela obyčejným životopisným filmem. Je moc pěkně zrežírovaný, je moc dobře obsazený (např.: Jared Leto nebo Ethan Hawke) a hlavně je také o něčem jiném než o životě a smrti další zfetované celebrity. 80% P.S.: Právě jsem se dozvěděl, že titulek o pravdivosti všech událostí na konci filmu je lživý, což mne moc nepřekvapilo, ale přesto zklamalo.
Sam Raimi dosáhl na samotný vrchol. Vrchol své kariéry, comicsových adaptací i letošní filmové nadílky. Dva roky jsem netrpělivě čekal na druhého Spideyho, jehož úvodní dobrodružství považuji spolu s X-Men 2 za vůbec nejlepší, byť ne úplně bezchybný comics na filmovém plátně. Bombastický trailer vystupňoval moje očekávání na maximální možnou míru... a pak přišel Raimi s novým výtvorem a do puntíku vyplnil mé představy. Skvělý, vtípky nabitý scénář, precizně vykresluje ústřední postavu, její tápání mezi údělem superhrdiny a skutečným klukem, který nemá sílu žít svůj normální život. Psychologie postav je do detailu vypiplána i u všech vedlejších charakterů, zejména citové pouto mezi Mary Jane a Peterem je podáno s obrovskou působivostí - hotový emocionální nátěr. Není prostor na to vyjmenovávat všechna pozitiva - od svižné akce, výborných triků, bezchybného hereckého obsazení včetně lepšího záporáka až po dokonalou stylizaci a pevné spojení reality se světem comicsu, je jich nespočet. Ale nejcennější moment spatřuji v dokonalé symbióze popcornové akční zábavy s realistickým příběhem o sotva dospělém outsiderovi. I jako drama s nádechem romantiky dokáže Spider-Man II bez problému obstát a pobavit. Tedy pokud vás ty postavy zajímají (a to si pište, že by měly :-). Zkrátka maximální hodnocení bez výhrad a s obrovskou poklonou pro Raimiho, který válí na všech frontách; napětí, akce, spousta citací a fórků, vizuální lahůdky - vše šlape pod jeho vedením na jedničku.
Filmy kolem Říma mám rád, ale málo se jich povedlo a málo jich dosahuje kvalitou právě na Gladiátora, který mě nanejvýš uspokojil. Jak příběhem, hereckým obsazením, tak i krásnou hudbou, která - co si budeme povídat - hraje ve filmech také důležitou roli. Navíc mě tento film rozplakal jako malé děcko