Terabithian: Komentáře

Komentáře 24

Od nejnovějších

Bílý bílý den (2019)
1. 10. 2019
9
Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný.
Rychle a zběsile: Hobbs a Shaw (2019)
1. 10. 2019
7.5
Největší letošní guilty pleasure díky důmyslnému využívání paralelního střihu (dualita úvodní sekvence mi připomněla Hitchcockovy Cizince ve vlaku), Vanesse Kirby a citování Nietzscheho. Dvojnásob zábavným se film stává, když si všímáte, jak reflektuje kariérní vývoj a mediální image obou protagonistů. Johnson jako samojský válečník, který svým charismatem hned každého okouzlí, Statham jako elegantní britský kriminálník, který si kdysi střihl jednu prácičku v Itálii... V kontextu proměn akčního žánru je Hobbs a Shaw příznačný jednak výraznou ženskou hrdinkou, jednak tím, jak se blíží komiksovým týmovkám. Elba hraje padoucha, který má hi-tech hračičky jako Iron Man a sám sebe označuje za černého Supermana, Johnson a Statham jsou v podstatě nezničitelní superhrdinové. Úspěch je ovšem dosažitelný pouze při spolupráci, ne individuálně. Díky důrazu na rodinné vztahy, který tvůrci do filmu přenesli z předchozích dílů Rychle a zběsile, tahle hra na sentimentální notu v kontrastu s bombastickou akcí nepůsobí falešně. Naopak zajišťuje, že si za všemi těmi vybuchujícími továrnami, létajícími auty a dalšími řemeslně precizně zvládnutými over the top situacemi uvědomujete srozumitelné lidské emoce a hodnoty, s nimiž se lze ztotožnit. Z hlediska historie žánru (a filmové reprezentace maskulinity) jde tak o podnětný mix tupě přímočaré hypermaskulinní osmdesátkové akce, devadesátkového sebeironického postmodernismu a rodinně orientovaných komiksových blockbusterů.
Hodinářův učeň (2019)
1. 10. 2019
6.5
Od českých pohádek moc neočekávám. O to příjemněji mě Hodinářův učeň překvapil. Tvůrci sami po projekci připustili, že kdyby měli víc času a peněz, mohli by být přinejmenším triky dotaženější (nepřesvědčivě digitální hmyz nám na druhou stranu hned zkraje dává najevo, že se nacházíme v neskutečném pohádkovém světě). Filmu by prospělo také dramaturgické pročištění, aby nebyl tolik upovídaný a doslovný (i na film pro dětí příliš), měl větší spád a neprodělával tolik tonálních proměn (mezi fraškou a melodramatem, s hororovými scénami jako z Morgiany, ze které jedna klíčová scéna cituje, a jednou muzikální vsuvkou). Po doladění těchto nedostatků by šlo o jeden z nejlepších porevolučních příspěvků k pohádkovému žánru. Také ve stávající podobě jde ale o dostatečně přesvědčivý důkaz, že u nás lze natočit pohádku bez pitvoření, ostentativních genderových stereotypů a rezignace na větší myšlenkovou hloubku (a morální poselství, týkající se v tomto případě zejména chamtivosti a strachu z jiného) a propracovanější filmovou řeč (dynamizace vyprávění střihovými sekvencemi, nikoliv nahodile rozzáběrování, různý vizuální styl pro jednotlivé postavy - světlem zalité záběry s Laurou vs. Urbanovo kráčení krajinou po vzoru romantických básníků, vtipné vizuální citace z jiných filmů - krom Morgiany taky dům s očima z Tatiho Mého strýčka). A Jana Plodková v roli zlé sudičky přehrává tak nádherně, že doufám v její spin-off (po vzoru Zloby s Angelinou Jolie).
Brooklyn (2015)
15. 12. 2017
8
V knize na několika desítkách stran poznáváme prostředí a osoby, které bude muset Eilis opustit. Ve filmu dívka krátce po začátku oznámí, že odcestuje do Ameriky, což vzápětí také udělá. Nemáme tak možnost lépe poznat starší a protřelejší sestru Rose, jejíž odkaz Eilis rozvíjí a nevzniká tudíž napětí mezi tím, která ze sester si úspěch zaslouží a tím, která ho nakonec dosáhne. Eilis lze bez problému přijmout jako tradiční romantickou hrdinku. Film je tak ve vztahu ke konvencím idealistických vyprávění o naplnění amerického snu méně podvratný než kniha. Zachovává si ale její vypravěčskou přímočarost a věcný, nesentimentální tón, kdy nám slovy a hudbou polopaticky nesděluje, co hrdinka prožívá, ale nechává nás, abychom si tím prošli společně s ní.
Room (2015)
15. 12. 2017
8
Někomu může vadit, že Abrahamson citlivé téma nezpracovává s chladnokrevností takového Michaela Hanekeho a zcela se nevyhýbá citové manipulaci. Svým postavám situaci na druhé straně nadměrně neulehčuje a na jejich traumata nenabízí jednoduchá řešení. K ambivalentním pocitům, jimž se běžné „dojáky“ snaží vyhýbat, výrazně přispívá jemně odstíněné herectví Jacoba Tremblaye a Brie Larson. Také jejich zásluhou Room nejlépe funguje (a největší diváckou satisfakci nabízí) jako mateřské melodrama o tenké hranici mezi láskou a nenávisti.
Most špiónů (2015)
15. 12. 2017
8.5
Připadá mi skoro zbytečné chválit na Mostu špionů to, čím vyniká většina Spielbergových filmů – úsporné a srozumitelné vyprávění obrazem, pečlivé vedení divákovy pozornosti. Dopředu nás připravuje, mimo jiné hudebním motivem, na špionážní zápletku, která se naplno rozeběhne až ve druhé polovině vyprávění a upozorňuje na to, čemu máme věnovat pozornost. Převahu jedné nebo druhé postavy vyjadřuje jejich pozicí v záběru, myšlenkový proces nebo odražení argumentu protiargumentem ilustruje náležitým pohybem kamery, atmosféru dotváří různým barevným laděním Západu a Východu. Ačkoli Most špionů z 90 procent tvoří scény, v nichž dva postarší muži sedí u stolu a dlouze konverzují, je od začátku do konce stejně strhující a napínavý jako filmy založené na permanentní akci.
Tajemství jejich očí (2009)
14. 8. 2017
8.5
(Ne)obyčejná detektivka. V něčem připomíná Fincherova Zodiaca, ale mnohem větší roli v ní hrají osobní vzpomínky, dlouho skrývaná tajemství a politika. Film se úspěšně vyhýbá jednoznačným závěrům a při interpretování některých událostí nabízí stejnou volnost, jakou mají (a využívají) postavy. Naše verze celého příběhu jen doplňuje skládačku, která nikdy nebude úplně kompletní.
Děcka jsou v pohodě (2010)
14. 8. 2017
8
PSbližování a odcizování obou matek v sobě má stejný kus nenucenosti jako režisérčino nakládání s tématem homosexuálního partnerského použití. Menšinová sexuální orientace netvoří alfu a omegu filmu, prostě v něm je. Jediná výraznější dospělá mužská postava působí nadbytečně, což byl – také vzhledem k tomu, jak nemilosrdně se k němu Chodolenko v závěru zachová – pravděpodobně záměr. Partnerská krize by mohla vyeskalovat z jiné příčiny, muž nemuž. Velmi důležitý humor, bez kterého by Děcka lehko zapadla mezi spoustou jiných seriózních rodinných dramat, film nadlehčuje, ale nezlehčuje. Podobně lehké indie songy.
Zelený sršeň (2011)
14. 8. 2017
7
Nedomrlá kombinace huličské komedie a superhrdinského filmu. Rogen s Goldbergem si jako scenáristé neohlídali, jak moc velkým imbecilem může Britt Reid být, aby ještě vzbuzoval nějaké sympatie. Skutečným hrdinou je v důsledku jeho sidekick Kato, který zvládá víc než jen trousit sexistické poznámky a lézt ostatním postavám na nervy. S výjimkou kouzelné úvodní scény skoro neshazuje žánrové konvence a současně se snaží být vtipný tam, kde to není zrovna nejvhodnější (křečovité hláškování během akčních scén). Nejvíce mne bavilo těch nemnoho nemainstreamově gondryovských nápadů – videoherní pojetí soubojů, práce s předkamerovým prostorem a provokativní rozparcelování obrazu na mnoho políček, jdoucí proti podstatě stereoskopického filmu, od něhož se očekává, že kamera povede naši pozornost.
TRON: Legacy 3D (2010)
15. 7. 2017
9
Tron nás oproti Avatarovi do svého smyšleného světa nenápadně nevtahuje, neustále na něj a na jeho smyšlenost upozorňuje, nutí nás kochat se jím zvnějšku. Jistě, je to zřejmě nejdražší videoklip Daft Punk, ale videoklipové a přitom strhující jsou dodnes i velkoměstské symfonie, natočené před nástupem zvuku (Muž s kinoaparátem, Berlín: Symfonie velkoměsta).
Opravdová kuráž (2010)
15. 7. 2017
8.5
Třebaže radikální pravičáctví klasických westernů je zde vyhroceno na hranu parodie (nakládání s menšinami, naprostá neúcta k lidskému životu, obchodnická logika), v celku jde o nezvykle seriózní pokus nakopnout skomírající žánr. Panoramatům texaské krajiny dodává na velkoleposti hudba a dojem dnes málo vídané vypravěčské i řemeslné poctivosti zesilují také biblické motivy nebo neuspěchané tempo. Tento zdánlivý návrat ke kořenům se ovšem nevzpírá ani jiné interpretaci. Starosvětskost filmu můžeme vnímat jako projev autorského rukopisu. Ochota postav – padouchy nevyjímaje – k dialogu je třeba typicky coenovská. Díky tomu se k Opravdové kuráži budu rád vracet nejen jako k dalšímu podařenému filmu svých oblíbených režisérů, ale také jako k westernu se vším všudy.
Poznáš muže svých snů (2010)
15. 7. 2017
6
Woody natáčí stále neúnavně… jen už trošku unavuje. Vysoký tmavý cizinec je o něco vážnější než ostatní allenovské vztahovky, s označením komedie bych byl opatrnější. Budiž Allenovi přičteno jako plus upozadění sebelásky – jeho jasně čitelné alter ego v podobě neurotické postavy chybí. Mám však nedobré tušení, že se nejvíce zhlédnul v postavě Heleny, která celý film otevírá. Je to přitom postava přecitlivělá, hysterická, sebestředná a bez smyslu pro humor. Snad Woody příštím filmem dokáže, že sám takový ještě není.
Kovbojové a vetřelci (2011)
6. 5. 2017
6
Kovbojové a vetřelci budí nejlepší dojem během scén čistě westernových, nikoli scifistických. Do všech stran se rozléhající hudba a šířky plátna maximálně využívající kamera dávají vzpomenout na časy, kdy westerny vládly. Obehranou mimozemskou zápletku ale táhne k zemi přehnaná vážnost.
Dostaňte agenta Smarta (2008)
6. 5. 2017
8
Osobně mi vůbec nevadilo, že to moc nedrží při sobě a že poslední třetina představuje zoufalé tápání, jakým smysluplným způsobem takto bezdějový film zakončit. Ze všech možných adjektiv se „hloupý“ hodí ke Smartovi (k filmu, u postavy je to relativní) nejméně, jeho absurdní humor totiž má svou logiku a několikrát mne překvapilo, jak chytré jsou hlášky a jak srozumitelné je chování hrdinů.
Super 8 (2011)
6. 5. 2017
8
Abrams dokázal sedmdesátkové rodinné drama bezbolestně skloubit s akcí pro 21. století, třebaže v režírování dialogů neprojevuje stejnou zručnost jako během dynamických akčních sekvencí, kdy vůbec nevadí, že před neznámým nebezpečím o překot prchá parta děcek. Více než jiné filmy Super 8 potěší ty, kdo mají rádi filmy. Ne nutně jen ty Spielbergovy.
Svítání (2009)
21. 2. 2017
7.5
Svěží vítr do zatuchlých upírských brlohů. Upíři tentokrát nejsou těmi lepšími, ani těmi horšími, je jich zkrátka víc. Krev je prolévána pro další krev stejně jako dnes lidé umírají kvůli ztenčujícím se zásobám ropy. Svítání nachází rovnováhu mezi varovnou vizí světa, který bude namísto řešení hledat stále nové alternativy a přímou béčkovou zábavou, jež své diváky nenápadným pomrkáváním varuje „neberte mě úplně vážně“.
Benga v záloze (2010)
21. 2. 2017
6
Blbý a blbější (což tentokrát překvapivě platí více o postavách než o vtipech) ve službách zákona. Film se naštěstí nenese v duchu úvodních minut, které mají potenciál vystřelit vás do akčního nebe, vinou střihu však připomínají nepřehledný explozivní bordel. McKay včas přeladí na své ozkoušené baletění mezi trapností a vtipností, kdy servíruje vtip za vtipem, padni komu padni. V sále plném diváků, kteří si přišli nechat pošimrat bránici, fungovala Benga výtečně, ale dovedu si představit, že při osamoceném sledování více vynikne jejich dýchavičnost, roztahanost a prázdnota.
Zrození šampiona (2009)
21. 2. 2017
6
Stoprocentně americký příběh. Tak nepravděpodobný, že se jednoduše musel stát. Na smrtelně vážné drama si Blind Side nehraje, ono je v něm drama vůbec vytlačováno do autu. Situace jsou neustále zlehčovány humorem a svižné výměny hlášek by našly své uplatnění spíše v sitkomu. Ani nemusíte znát fakta, abyste dopředu věděli, jak vše dopadne.
Obr Dobr (2016)
4. 12. 2016
6.5
Sofie symbolicky nachází oporu v bytosti čarující s lidským podvědomím. Podobně Steven Spielberg diváky již přes čtyři desetiletí přenáší do světů za hranicemi reality a ubezpečuje nás, že žádný sen není nedosažitelný. Jenom vzácně se svou imaginací nechá unést na úkor příběhu a postav. Obr Dobr je bohužel tím případem. Většinou nenudí a místy bere dech, ale nikdy nepohltí natolik, abyste zapomněli, že sedíte v kině, a mohli se skutečně zasnít.
Neon Demon (2016)
4. 12. 2016
6.5
Refn neumí rozostřit hranici mezi snem a realitou stejně podmanivě jako Luis Buňuel v Krásce dne nebo David Lynch v Mulholland Drive a se symboly nakládá mnohem průhledněji než jeho chilský guru Alejandro Jodorowsky. Budete-li ale jeho nový film sledovat ne jako dílo vyprávějící příběh a nesoucí hluboké významy, nýbrž jako audiovizuální počin vytvářející barevnými kontrasty, kompoziční návazností záběrů nebo změnami rytmu určitou náladu, možná si vás získá. Pravděpodobnost, že na vás nezapůsobí víc než reklama na luxusní parfém, kterou chvílemi připomíná, je ovšem zhruba stejně velká.
Noční zvířata (2016)
4. 12. 2016
6.5
Noční zvířata se vyznačují podobnou povrchností jako životy Susan a jejích přátel, vůči nimž se režisér naoko vymezuje, ale s nimiž zároveň sdílí přesvědčení, že umění musí především vzbuzovat silné emoce, ne něco vyjadřovat. Film pohybující se na pomezí záměrného a nezáměrného braku.
Inherent Vice (2014)
30. 7. 2016
7.5
Inherent Vice je neostrou, dramaticky nezacílenou a stejně jako její hlavní hrdina zpomalenou vzpomínkou na dobu zásadních společenských změn a konce jedné éry (mj. Nového Hollywoodu, k němuž Anderson svým dílem často odkazuje). Přes vypravěčskou ležérnost, stylistickou nenápadnost (žádné samoúčelné napodobování sedmdesátkového stylu) a improvizační nádech mnoha scén film nezapře pevné režijní vedení a autorský koncept mnohem jasnější než cokoliv z toho, co se Doc dozví na základě své pseudo-detektivní práce.
Koza (2015)
30. 7. 2016
6
Koza je filmem uspokojivé stylistické čistoty, který se nevydává na dosud neprozkoumané území a svým sdělením ani provedením nebere dech, ale bez přehnaných ohledů může být poměřován s festivalovou tvorbou jiných evropských zemí, což je nakonec největší vítězství Kozy-filmu i (za dlouhou dobu) Kozy-boxera.
Black Mass: Špinavá hra (2015)
30. 7. 2016
8
V přístupu k faktům dokumentaristicky věcný, maximálně popisný film, který si od postav drží zdrženlivý odstup, namísto uceleného vyprávění nabízí fragmenty, jež si musíme sami pospojovat, a svět organizovaného zločinu rámuje bez snahy o podmanivou podívanou. Nenabízí očekávané žánrové potěšení a vyžaduje více spoluúčasti než byste od filmu s Johnnym Deppem očekávali, ale tím spíše s vámi zůstane déle než snímky, které jdou divákům vstříc a nekladou na ně velké nároky.