Vynikajicí v žánru i uchopením. Když jsem viděl třetí řadu Broadchurch, tak jsem si říkal, že téma znásilnění už těžko někdo udělá s větší sugescí. A pic ho. A Netflixovská minisérie se obešla bez brutálních scén, dává prostor herecké akci, někdy až britským způsobem zpomaluje /režisérka prvních tří epizod - Lisa Cholodenko má školu Miloše Formana a je to znát/ a finále je fakt působivý. Ne napínavý nebo překvapivý. Je tísnivý a působivý díky tomu, že se právě nešlape na plyn a nevymýšlí šílenosti. Fakt dobrý, Netflix, fakt dobrý.
Předchozí díl bez debat lepší. Kompaktnější, v tempu konzistentní a pokud zvolní, má proč a divák to pozná. Tady to trochu přesáhlo samo sebe. Někde jakoby se tvůrci nechali unést významem nebo poselstvím nebo nutností tlačit na pilu nebo předtuchou, že slza ukápne a kalkulace zastínila přirozenou reakci diváka, která nepotřebuje vodit za ruku a když se to přeťápne, je reakce přesně opačná, než by si tvůrci přáli. Je tam spousta skvělých scén, nápadů, verbálních fórů, odkazů, herci si to zjevně užívají (Hemsworth obzvlášť). Pro mě přepísknutý konec. Až moc záběrů na štít Kapitána Ameriky (jo, je to dost šovinistický) a jako by si tvůrci byli vědomi, že se s tou Amerikou (zemí, ne chlapem) coby středem Vesmíru a Všehomíra možná přehání, v jednu chvíli se tam objeví Marvelka a řekne větu tuším něco jako "nemám na starosti jenom vás". To mě pobavilo. Mohlo to být klidně o 20 minut kratší.
Takhle skvěle namíchaný koktejl žánrových kánonů s psychologickým dramatem, mix duchařského hororu s rodinnou ságou a osudovým traumatem, prolínajícím se do jejich životů, jsem ještě neviděl. Epizodický horor ano, ale sklenutý kontinuální příběh, tak to je novinka. Jakkoli seriál trpí občas vycpávkami, zbytečným natahováním a někde i krutě nevydařenou doslovností, v celku je to skutečně palec nahoru. Bravurní casting, atmosféra, kde se ctí žánrová nutnost ilustrovat "haunting" story. Klidně bych se spokojil s polovinou dílů, na konci jsem se bál, jak to tvůrci ustojí a co vymyslí. Na jedničku to sice není, ale vzhledem k mým výkřikům zoufalství u upatlaného finále - ať už seriálů nebo filmů - je i trojka docela úspěch.
Rád bych všechny varoval před ztrátou zhruba dvou hodin života. U téhle poněkud úmorné a upatlané exhibice filmových efektů a mimořádně toporných hereckých výkonů dře scénář hubou zem v jakémsi zavilém a dětinsky zakukleném přesvědčení, že čmoudy ze Zkurvystánu je třeba dobře mířenou ranou z epesního dronu vymazat z planety a bude klid. Sympaťák emerický prezident dostane od teroristy přes držku (v přímém přenosu, aby si přihlížející u megaobrazovek chytali tváře do dlaní a v celoplanetární empatii všech slušných lidiček syčeli bolestí, někde se vykřikne třeba i au nebo ouvej) a diváci pak odcházeli z kina s pocitem, že je třeba s tím přílivem imigrantů fakt už něco udělat. Třeba napalm? Nebo tak něco... Pád Bílého domu, Pád Londýna, co bude následovat? Rozhodně bych scenáristům doporučil šestý a sedmý pád.
Evokoval mi moje velké filmové zážitky z velkých epických příběhů, na jaké jsem chodil v dětství do 70 mm kina Jas v Pardubicích. Film, kdy jsem s očima navrch hlavy sledoval děj, cítil strach nebo hněv hlavního hrdiny, brodil se s ním ledovou vodou, chytal vločky na jazyk. Nechával jsem ty filmy působit. Moje JÁ s úvodními titulky končilo. Nerozebíral jsem logiku příběhu, nepřemýšlel, jak toho medvěda natočili, neřešil jsem, jestli má film přesah a jakou symboliku měl autor na mysli. Byl to ryzí a ničím nerušený zážitek z kina. S vlastními pravidly, bez předžvýkání recenzí, bez zájmu o názory a bez diskusí, jestli to ten Leonardo di Caprio konečně dostane nebo ne. Protože já jsem na plátně v těch filmech neviděl Leonarda Di Capria, ale trapera Hugh Glasse a neviděl Oscara v hercově ruce, ale cítil na zádech lovcovy nezhojené jizvy. Takže to byl svým způsobem velmi osobní zážitek a každý takový zážitek z kina je logicky neotřesitelný. Tudíž si každý může pindat o tom, jak to Iňárritu na diváky koulí a jak je povrchní, co chce. Nebo o tom, jak se to celé vleče. Mimochodem - vůbec ne. Naopak. Ten film měl být mnohem delší. O hodinu alespoň.To jediné bych režisérovi vyčetl.
Dokoukáno. Možná jsem si měl ten poslední díl nechat ujít a ponechat ho jako nezjevené tajemství. Obavy, že finále neustojí skvěle rozjetou hru, se, bohužel, do značné míry naplnily (i když to je věc samozřejmě subjektivního prožitku). Nicméně připomínám skvělou poučku z Kaufmanovy Adaptace (r.S.Jonze) - "Udělejte dobře konec a divák vám odpustí spoustu věcí, které se vám nepovedly před tím." Z produkce HBO pořád vítězí z českých titulů Hořící keř. Mamon je ale hned za ním.
Velmi kvalitní a hlavně nevycucaný z prstu. Klaudia Dudová skvělá. Její ztvárnění hlavní hrdinky je přesnou kvintesencí toho, co i ten nejzavilejší nácek tuší - že cigoši jsou stejnej biologickej druh jako von a lidi jsou formovaný spoustou faktorů a nikdy nejsou jenom dobrý a jenom špatný. Žaneta je Rómka a nechce ve světě gadžů splynout a žít jako oni. Nedělí, neseparuje, prostě chce žít jako normální člověk. Možná jí měl Petr Václav dát ještě víc prostoru na úkor dle mého neúměrně dlouhých vhledů do cikánského folklóru (jo, na zábavách se kalí, tancuje, zpívá, to víme)...
Peaky Blinders má za sebou dvě série (obě po šesti dílech, pokud se nepletu) a na rozdíl od populárnějšího Sherlocka s nesporně klesající úrovní jednotlivých dílů a tím i sérií jsou u téhle dvojsérie oba půltucty vyrovnané a mimořádně kvalitní. Bylo byjednoduché říct, že to celé táhne vynikajicí scénář Stevena Knighta a charisma Cilliana Murphyho, ale ono to je celé podařené. Casting, výtvarný design, režie, hudba (ta je!). Až u nás někdo udělá takovýhle seriál, smeknu a budu v úctě dřít hubou zem. Ale to se mi to žvaní, když ho nikdo neudělá, že jo...
Chytrý, nostalgický, atmosferický a bravurně nasnímaný film, na který část diváků zapomene ještě než dojde z kina domů a část ho bude mít pod kůží po mnoho mnoho let jako laskavé upíří kousnutí (já vím, zní to jako oxymoron, ale on ten film tak na mě i působí). Jinak řečeno, patřím k té druhé skupině diváků.
Skvělý film. Důkaz toho, že pokud věnujete dobrému nápadu energii (a tady je to nezpochybnitelné), tak se to zkrátka na výsledném díle projeví. Baví mě i číst si reakce diváků, kteří nezřídka čekají, že se víc šlápne do pedálů, že se trochu bude stříhat, že se konflikty prohloubí, vyostří, ale ono to vůbec nebylo nutné a Linklater to dobře ví. Zachycuje zkrátka jakýsi extrakt obyčejných životů, rozštěpených manželství, bolesti i radosti dospívání a to, že film natáčel po kouskách 12 let je "jen" třešnička na dortu. Pokud si odmyslím, že sleduji hlavního hrdinu v jeho reálném stárnutí-dospívání a že by tuto postavu hrálo několik různých - věku postavy odpovídajících herců - fungovalo a působilo by to na mě stejně hypnoticky, nenásilně, dlouhodobě. Ale kdoví, možná, že alchymie tohoto filmu je právě v té třešničce, možná je v ní celý Vesmír ingrediencí, které pak prosakují do všech sfér vyprávění.
Po shlédnutí filmu vím jistě, že bych nechtěl žít v L.A., že chápu, když se sem tam nějaká ta celebrita ozve, že Hollywood ji sere až na půdu (která se ovšem výrazně liší od těch našich půd) a že tenhle svět je zvrhlejší mnohem víc, než režisér Cronenberg. Herci evidentně vědí, o čem hrají a dám ruku do ohně, že si i rádi nějaký ten detail ze svého života přidali (tím nemyslím scénu, kdy si Julianne Moore uprdne na záchodě, ooops, spoiler). Jako studie světa, který žije sám pro sebe, zacyklený a morfující, je Maps to the stars brilantní. V lecčems možná připomene i některé scény z Magnólie. Není ovšem tak lidská, protože je o odlidštělém světě. O to víc mrazí, jakkoli člověka nutí se občas i zasmát.
Tak jo, upřímně. Vůbec tomu nerozumím. Asi jako výsledkům voleb. Člověk to chápe, ale nerozumí tomu. Nebo tomu rozumí, ale nechápe to. Prostě je tam něco špatně. Jak ve filmu, tak v percepci diváků. Samozřejmě, že každý má vlastní hlavu a mozek, nicméně obávám se, že tenhle Fincherův film je přeceněný. A nebude to zase až tak vina režie. Spíš mám dojem, že je chyba ve scénáři. Bez pochyby se Fincher trefil (nebo spíš Gillian Flynnová) do toho, co by se dalo nazvat průnikem televizní seriálové a filmové tvorby, která zažívá obrovský boom. A divákovi nevadí, že postavy mají podivně prokreslené charaktery, vítá ty záludné manipulace, kdy se dějí zvraty v normálním životě nemyslitelné. Zmizelá si hraje s čtenářem respective divákem a valí se jako pneumatika, nezastavitelně a dlouho, hlavně že to odsejpá. Tahle jízda románovým tobogánem,kdy se mísí žánry, hlavní postavy twistují a divák žasne. Kde je ale dokonalost kresby postav ze Zodiaca? Tam jsem věřil tomu, že sleduji životné postavy, tady jsem viděl jen seriálové charaktery, které se proměňují, aby překvapily a ne v důsledku reálných životních situací. Ano, dá se namítat, že jde o dva různé úhly pohledu, snad kamsi za půlku ještě přijatelné, ale ani do té chvíle nijak strhující (to Woody Allen ve svém Match Pointu to zvládl nepoměrně lépe!). To, co se odehrává ovšem pak je jen autorská šaráda, spisovatelské egotripařství, hlavně aby se divák chytil na háček. Nikomu neberu názor, že jde o výjimečně zdařilé dílo, sobě ovšem ponechám a nijak se tím netrápím, neslaný nemastný dojem, který zákonitě rychle vyprchá. Od Finchera bych čekal víc, než jen otrocký přepis bestselleru. Chce-li už manipulovat s divákem, ať to dělá aspoň na úrovni Hanekeho Funny Games.
Roger Donaldson už sice není žádný mladík, ale otěže režie stále drží pevně v rukou. Jen patrně ztratil kontrolu nad tím, co je napsané ve scénáři. Tolik podivných vycpávek a děr, nesmyslných kotrmelců, odkazů na něco, co nikdy ve filmu nerozklíčujeme, to se jen tak nevidí. Když si vzpomenu na nedávno v televizi vysílanou Čistou práci se Stathamem, tak ve srovnání s November Manem vyhrává vysoko na body. Michael Finch, který je spoluautor scénáře, připravoval novou verzi Hitmana, tak snad se z tohohle nepodarku poučí.
Kdo viděl V moci ďábla, ví, proč se režiséru Scottu Derricksonovi tenhle námět zamlouval. Mají pravdu ti, co tady už k filmu napsali, že nepřináší nic objevného, ale myslím, že to ani nebylo ambicí. Jediné, co považuju za poměrně odvážné, je snaha propojit klasickou krimošku s žánrem hororu. Mísení žánrů nikdy nedělá dobrotu, takže se tvůrci vydali na tenký led a podle mě jim to vyšlo. A pro Erica Banu mám slabost. Pořád tvrdím, že by měl převzít po Harrisonu Fordovi Indiana Jonese!:)
Myslím, že kdyby tvůrci neměli k dispozici Foresta Whitakera a Orlanda Blooma, tak jde celý film do prdele. A ne, nepřeslechli jste se, ten druhý se skutečně jmenuje Orlando Bloom a skutečně JE přínosem! Není to prostě hezká britská tvářička (co se tváří) a six-pack na břiše. On ten chlap umí i hrát! Úplně jsem zíral. Jinak se tam kupí jedno klišé na druhý, až jsem si říkal, jakýpak potomek kolonizátorů to asi natočil - a pic ho Jerome Salle. Jerome, Jerome, chválím tě, žes pojal úmysl ztvárnit i angažované téma, ale ten Largo Winch ti asi sednul líp...
Důkaz toho, že na tenhle film se tvůrci i celý štáb bezpochyby těšili a je to zkrátka vidět. A je-li divák aspoň maličko naladěný na tenhle druh humoru (předpokládejme, že se na film nikdo nedívá z nějakého masochismu), tak tu energii sdílí. Mně osobně dostala hláška "Řekni něco cool!", jejíž vtip spočívá v kontextu, ale jeho rozkrytí by byl už spoiler.
Druhý díl už zjevně patří do kategorie, kde tvůrci i producenti filmu svým přístupem jsou jakousi ilustrací samotného názvu filmu. Nepřináší vlastně nic zásadně nového, opakují se formulky z prvního dílu, karty jsou rozdány tak, aby na ně divák dobře viděl a užíval si to. Jak se říká - proti gustu žádnej dišputát. Až u nás někdo natočí takovou trilogii, nahlas zatleskám.
Cooperův první film Crazy Heart je mnohem lepší. Bez diskuse propracovanější s přesným rytmem a dokonalým Jeffem Bridgesem. Out of the furnace trpí absencí kvalitní dramaturgie, ten film je neúnosně natažený, chápu záměr, ale u mě se minul účinkem. Taky hlavní postava ztvárněná snažícím se Christianem Balem je až příliš průhledná, příliš levně literární, jeho filmový bratr (Casey Affleck) je na míle zajímavější. Cooper má navíc sklon ke kýči a jako by to věděl, kryje to artovým kabátkem.
Ještě před tím, než Denis Villeneuve natočil Zmizení a Nepřítele, naše kina minula (logicky z hlediska distribuční politiky, nehorázně neomluvitelně z hlediska kvalitního diváckého prožitku) jeho černobílá studie Polytechnika pokoušející se rozkrýt pohnutky psychicky narušeného studenta,který se rozhodne vraždit ve své alma mater. Sledujeme i osudy studentů, kteří masakr absolvují (ať už jako oběti nebo jako přeživší). Mimořádně silný zážitek předznamenávající, že sledujeme dílo přemýšlivého autora, na jeho další filmy se vyplatí čekat.
Po shlédnutých třech dílech si troufnu dát 80% v pevné víře hraničící s jistotou, že Steven Soderbergh si svůj projekt udrží v nastavené laťce, pokud ji dokonce ještě nezvedne. Seriál odehrávající se v nemocnici Knick je stylově přesný, čistý, využívající všech výhod a dodržující nezbytná pravidla televizního média. A myslím, že jsem ještě neviděl Clive Owena tak uměřeného a vyzrálého. Netváří se, nedělá svoje kukuče a hle, jeho charisma roste jak zalitý bambus. Doktor Thackery, kterého ztvárnil, připomene sarkasmem moderního kolegu House, ale nijak epigonsky. Tvůrci si dali navíc pořádnou práci s historickými detaily z oblasti vývoje medicíny a divák se nestačí divit, v jak ušpiněných plenkách se primáři nemocnic na přelomu 19. a 20. století plácali.
×
kinobox.czkinobox.cz
