Není mi jasné, proč Prima po celé měsíce inzerovala Elišku a Damiána jako romanticko-dobroružně-výpravný seriál, div ne jako svou odpověď na Marii Terezii nebo Angeliku. Tím diváky mylně navedla k očekávání, které by toto dílko nemohlo splnit ani kdyby mělo lepší řemeslnou kvalitu a násobně větší production values, než má. Když ale tuto opravdu značně odbytou realizační stránku (která je na Primě bohužel standardem) nechám stranou, vidím v seriálu úplně jné vlivy než ty, ke kterým se hlásí.
Eliščina stoická babička by si dobře rozuměla s tetou Pa z Eva tropí hlouposti a neztratila by se ani v Takové normální rodince. Dění na zámku mi v jistých okamžicích evokovalo light verzi ujetých britcomů jako Ať jedí koláče nebo Černá zmije. Ve způsobu, jakým se situačně pracuje s cestováním v čase i s Matoušovými ostatními objevy (zatím vynalezl viagru, tužku a rajskou omáčku) vidím nemotorné aluze na poetiku Miloše Macourka. K tomu fraškovitá/operetní typizace postav, dětsky bezelstná naivita plánů, jak někoho obelstít, bizarní převlek zlouna, který se podle všeho chystá zmocnit Eliščiny marmeládovny a s její pomocí ovládnout svět nebo co, groteskní zápas zakončený přetažením agresorova trika přes hlavu...
Ne, opravdu nic z toho nenasvědčuje tomu, že by tvůrci zamýšleli něco jiného než hodně ujetý a z břehů vylitý sitcom. A jakkoli se jim nedaří ho dělat na úrovni, která by snesla srovnání s něčím výše jmenovaným, lhal bych, kdybych tvrdil, že se nebavím. Za mě guilty pleasure sezóny. Rád se na ta roztomilá trdla budu dívat dál. 60%
Rád bych dal novému Králi Šumavy vyšší hodnocení a třeba to ještě dodatečně udělám, přesvědčí-li mě dosud nenatočené další díly. Nicméně dosavadní tři jsou v mnoha ohledech suboptimální. Jediné, co si zaslouží jedničku s hvězdičkou, je excelentní Oskar Hes, který po sérii vzájemně si podobných pasivních obětí z kategorie "kluk co dlouho smutně kouká a na konci umře" konečně dostal roli, která je aktivní, komplexní a má vývoj. Zvládl ji perfektně. O to víc mě mrzí řídký děj, jednorozměrné a velice průhledné vedlejší postavy (jakkoli vesměs dobře zahrané), inkoherentní dialogy, kde se nepatřičně současné slovní obraty potkávají se snaživě přehrávaným "co díííláááš?", ladovsky malebná Šumava bez mlhy (k čemu pak ti převaděči vlastně jsou?), naivní jednání postav (probírání supertajných věcí v hospodě plné lidí, ležérní zacházení s puškami jako se špacírkami, zmatky kolem mostu, okamžité utracení peněz "na výlohy" za motorku a nepříjemně mnoho jiných), o konci á la Piráti z Karibiku 2 nemluvě. Některé z těch nedostatků by se mohlo podařit zalátat a dovysvětlit v dalších dílech. Jiné, obávám se, padají na vrub imperativu "radši rychle a levně než dobře", který je obecně cítit z produkce Voya v kontrastu k většinou výborným minisériím ČT.
Vzhledem k tomu, že předchozí pohádkové zářezy Karla Janáka i Petra Hudského se mi častěji líbily než nelíbily (mým osobním favoritem v hitparádě českotelevizních vánočních premiér poslední dekády je rovněž jejich společné dítko, Korunní princ) a mám rád i téma cestování v čase, měl jsem možná až nerealisticky vysoká očekávání a doufal v něco jako Zítra vstanu a opařím se čajem v pohádkových kulisách. A ničeho tak nápaditého jsem se věru nedočkal. Nemůžu říct, že bych byl zcela zklamán, rozhodně ne řemeslnou úrovní. Ve srovnání s úplnými průšvihy typu Pravý rytíř nebo Micimutr je Jak si nevzít princeznu pořád o dvě třídy vyšší liga. Ale scénář tentokrát zůstal hodně dlužen jak potenciálu autorů, tak své základní premise.
Když už někoho napadlo svěřit pohádkovým hrdinům do rukou stroj času, měl to využít k nějaké košatější a méně otřepané zápletce, která se netočí (po kolikáté už?) kolem banálního rodiči (respektive sudičkami) předurčeného sňatku a trůnu neprávem obsazeného někým, kdo tam nepatří. A kdo navíc v tomto případě ani nepředstavuje žádnou hrozbu, ať už pro vztah hlavní dvojice nebo pro království. Světa mimo sociální bublinu královské rodiny a jejích zaměstnanců (toho času squattujících v přilehlé ruině) se změna v minulosti evidentně nijak nedotýká, nic zásadního se tedy vlastně neděje, země neupadá do žádné krize, nikomu nejde o život a tak se víceméně jen čeká, až se všichni dostatečně vyběhají a vyjezdí na koních a zase si vymění místa a převléknou se do čistého. First world problems.
Zábavné to většinou je, jakož i velmi dobře obsazené, ale děj je tak řídký a ten stroj času v praktickém hodinkovém provedení tak málo využitý, že bych si - paradoxně - skoro přál pokračování, které by to napravilo.
Naivní víra, že Francouzi mají tak nějak v genech schopnost točit svěží crazy komedie ve mně občas přepere mé racionálnější já. A tak jim tu a tam dám šanci navzdory četným signálům, že tu schopnost v posledních několika dekádách ztratili. Učitelé na zakázku jsou adaptací komiksu, který dle zběžného googlení vypadal slibně ujetě, ale film je bohužel mnohem méně stylizovaný a jeho humor banálnější, než jsem si představoval.
Základní premisa trochu evokuje křížence mezi zápletkami Producentů a Blbce k večeři: Školní inspektor sestaví skvadru nejnekompetentnějších kantorů široko daleko (kteří ovšem žijí v iluzi, že jsou géniové pedagogiky), aby se ujali střední školy s nejhoršími výsledky ve Francii. Po celou dobu mi nebylo zcela jasné, zda se inspektor neironicky domnívá, že ze dvou mínus vznikne plus, anebo mu jde o dosažení ještě horších výsledků coby záminky školu definitivně zavřít. To, co následuje, je hodina a půl více méně nahodile řazených situací, které jsou tu a tam vcelku zábavné (zejména zapálená kreace Isabelle Nanty jako lehce sadistické učitelky angličtiny), častěji ale zcela předvídatelné (např. obligátní výbuchy v hodinách chemie) a často kolovrátkově opakované (jakýkoli výstup Christiana Claviera coby učitele-ulejváka). Nemůžu uvěřit, že se tento film dočkal sequelu.
Eliščina stoická babička by si dobře rozuměla s tetou Pa z Eva tropí hlouposti a neztratila by se ani v Takové normální rodince. Dění na zámku mi v jistých okamžicích evokovalo light verzi ujetých britcomů jako Ať jedí koláče nebo Černá zmije. Ve způsobu, jakým se situačně pracuje s cestováním v čase i s Matoušovými ostatními objevy (zatím vynalezl viagru, tužku a rajskou omáčku) vidím nemotorné aluze na poetiku Miloše Macourka. K tomu fraškovitá/operetní typizace postav, dětsky bezelstná naivita plánů, jak někoho obelstít, bizarní převlek zlouna, který se podle všeho chystá zmocnit Eliščiny marmeládovny a s její pomocí ovládnout svět nebo co, groteskní zápas zakončený přetažením agresorova trika přes hlavu...
Ne, opravdu nic z toho nenasvědčuje tomu, že by tvůrci zamýšleli něco jiného než hodně ujetý a z břehů vylitý sitcom. A jakkoli se jim nedaří ho dělat na úrovni, která by snesla srovnání s něčím výše jmenovaným, lhal bych, kdybych tvrdil, že se nebavím. Za mě guilty pleasure sezóny. Rád se na ta roztomilá trdla budu dívat dál. 60%