Luchino Visconti, italský režisér, scenárista a producent, se narodil 2. listopadu 1906 v Miláně, Itálie. Pocházel z aristokratické rodiny Visconti, která vládla Milánu ve středověku. Svou kariéru zahájil jako asistent režiséra Jeana Renoira ve Francii, což významně ovlivnilo jeho další tvorbu.

Průkopník neorealismu

V roce 1943 debutoval jako režisér filmem Posedlost (Ossessione), který je považován za počátek italského neorealismu. Tento film, inspirovaný románem Pošťák vždy zvoní dvakrát od Jamese M. Caina, realisticky zobrazoval život italské nižší třídy a znamenal odklon od tehdejší idealizované kinematografie.

Významné filmy 50. a 60. let

V roce 1954 natočil historické drama Senso, které se odehrává během italského povstání proti rakouské nadvládě v 19. století. V roce 1960 uvedl film Rocco a jeho bratři (Rocco e i suoi fratelli), který líčí osudy rodiny migrující z jihu Itálie do Milána. V roce 1963 získal Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes za film Gepard (Il Gattopardo), adaptaci románu Giuseppe Tomasiho di Lampedusa, který zobrazuje úpadek sicilské aristokracie během italského sjednocení.

Trilogie německé dekadence

V 70. letech se Visconti zaměřil na téma úpadku evropské aristokracie a buržoazie. V roce 1969 uvedl film Soumrak bohů (La caduta degli dei), první část tzv. německé trilogie, která zkoumá propojení mezi průmyslnickou rodinou a nacistickým režimem. Následovaly filmy Smrt v Benátkách (Morte a Venezia, 1971), adaptace novely Thomase Manna, a Ludwig (1973), biografie bavorského krále Ludvíka II.

Poslední díla a odkaz

Navzdory zdravotním problémům natočil v roce 1974 film Rodinný portrét (Gruppo di famiglia in un interno), který zkoumá střet hodnot mezi starší generací a mladými radikály. Jeho posledním filmem byl Nevinný (L'Innocente, 1976), adaptace románu Gabriela D'Annunzia, který se zabývá tématem manželské nevěry. Luchino Visconti zemřel 17. března 1976 v Římě.

Já, Maria Callas