Michel Brault

Michel Brault se narodil 25. června 1928 v Montréalu v Québecu a stal se jedním z nejvýznamnějších kameramanů, režisérů a producentů kanadské kinematografie. Byl klíčovou postavou hnutí Direct Cinema, charakteristického pro francouzskou sekci National Film Board of Canada v 60. letech. Brault byl průkopníkem estetiky ručně držené kamery a během své kariéry pracoval jako režisér nebo kameraman na více než 200 filmech. Začátky kariéry a Direct Cinema Michel Brault se začal věnovat filmování již během studií na univerzitě a v roce 1956 se připojil k National Film Board of Canada, kde pracoval na slavné sérii Candid Eye. Krátký dokumentární film Les Raquetteurs z roku 1958, který natočil s Gillesem Groulxem, stanovil šablonu pro direct cinema v Québecu i v zahraničí. Jeho raná kameramanská práce s Gillesem Groulxem na The Snowshoers, s Claude Jutrou na À tout prendre a Mon oncle Antoine a s Pierrem Perraultem na Pour la suite du monde prakticky definovala vzhled klasického québeckého filmu. Mezinárodní spolupráce V letech 1961-62 pobýval ve Francii, kde pracoval s režiséry jako Jean Rouch a Mario Ruspoli a natáčel vlivný film Chronique d'un été s Raoulem Coutardem a dalšími. Brault je známý svými uznávanými spoluprácemi s Jeanem Rouchem, který ho nazval „největším kameramanem na světě". Jeho technika natáčení s kamerou na rameni, širokoúhlé záběry a příspěvky k designu 16mm kamer Éclair pomohly definovat dokumentární estetiku a ovlivnily generace filmařů. Klíčové filmy jako kameraman Michel Brault vytvořil kamerami některé z nejkrásnějších snímků v historii kanadského filmu. Jako kameraman přispěl k některým z největších québeckých filmů desetiletí, včetně Jutrova Mon oncle Antoine z roku 1970, široce považovaného za největší kanadský film všech dob, a Kamouraska z roku 1973. Získal Canadian Film Awards za kameru ve filmech Mon oncle Antoine a The Time of the Hunt a Genie Awards za svou práci na Good Riddance a Threshold. Mon oncle Antoine je francouzsko-kanadský dramatický film z roku 1971 režírovaný Claude Jutrou, který byl vybrán jako nejlepší kanadský film v anketách Toronto International Film Festival v letech 1984 a 1993 a dvakrát byl zvolen největším kanadským filmem v anketě Sight & Sound. Režijní tvorba Brault opustil NFB v roce 1965, když Pierre Juneau, ředitel francouzské produkce, odmítl jeho první hraný film Entre la mer et l'eau douce. Orders z roku 1974, který režíroval, natáčel a napsal, mu vynesl Canadian Film Award za režii a sdílel cenu za nejlepší režii na Cannes Film Festival 1975. Orders je široce považován za jeden z nejlepších kanadských filmů všech dob, získal čtyři Canadian Film Awards včetně režie, původního scénáře a filmu roku, a zůstává jediným kanadským filmem, který získal cenu za nejlepší režii na Cannes Film Festival. Pozdější tvorba Jeho kameramanská práce sahala od drsného cinéma-vérité stylu À tout prendre až po lyrismus Kamouraska a jeho režijní práce od stručných dokumentárních stylizací La lutte až po hladce profesionální televizní dramata jako Les noces de papier. V 80. a 90. letech se obrátil k režírování filmů pro televizi, včetně Les noces de papier z roku 1989, hraného filmu s Geneviève Bujold, a Ozias Leduc… comme l'espace et le temps z roku 1996, dokumentu o slavném malíři Saint-Hilaire. Režíroval také dva hrané filmy pro kina: Mon amie Max z roku 1994 a Quand je serai parti… vous vivrez encore z roku 1999. V roce 2002 režíroval svůj poslední film La Manic, dokument o výstavbě přehrady Manic 5 v 60. letech. Odkaz a úmrtí Michel Brault zemřel na infarkt 21. září 2013 odpoledne cestou na Film North – Huntsville International Film Festival, kde měl obdržet cenu za celoživotní dílo. Byl průkopnickým dokumentaristou a jediným Kanaďanem, který vyhrál cenu za nejlepší režii na Cannes Film Festival. Jeho syn Sylvain Brault je jedním z předních québeckých kameramanů a jeho dcera Anouk je producentka.