?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Nelson Pereira dos Santos: Filmy a seriály

  • Rio Zona Norte
    Rio Zona Norte (1957)
    Film
    Espírito da Luz Soares působí jako učitel samby. Nešťastnou náhodou vypadne z vlaku. Zatímco čeká na záchranu, promítá si v mysli svůj život. My se tak stáváme svědky barvitého líčení trampot i radostí inspirovaných skutečným životem muzikanta Zé Ketiho.

    Nelson Pereira dos Santos prošel roku 1956 obdobím velkých změn, které ovlivnily i jeho tvorbu. Nejdříve odjel do Paříže na kongres organizovaný francouzskými komunisty (setkal se tam i s Cesarem Zavattinim, kterého obdivoval) a poté na festival do Karlových Varů. Československo ho mimo jiné okouzlilo i procesem probíhající destalinizace, o čemž napsal do novin Brazilské komunistické strany. Naplněn dojmy z evropského pobytu dopisuje definitivní verzi scénáře filmu Severní předměstí Ria, které s již dokončeným Rio čtyřicet stupňů a zamýšleným Jižním předměstím Ria mělo tvořit trilogii. Severní předměstí Ria bylo natočeno za pouhých 62 dnů na počátku roku 1957. Na rozdíl od Rio čtyřicet stupňů, kde není individuální hrdina, se tentokrát dos Santos zaměřil na postavu hudebníka Espírito da Luz Soares (Grande Otelo), pro jehož příběh se inspiroval životem svého přítele a hudebníka Zé Ketiho (ve filmu se objeví v epizodní roli skladatele Alaora Costy). Oproti předchozímu filmu šlo o mnohem profesionálnější práci. Natáčelo se ve studiích Flama Cinematográfica a se zkušenými filmaři i herci. Během natáčení došlo také ke klíčovému setkání s Glauberem Rochou, jenž se jednou dostavil na natáčení a Nelson Pereira dos Santos mu umožnil pracovat na pozici pomocné síly. Nicméně budoucí rebel na to v knize Revolução do Cinema Novo vzpomíná velmi pozitivně. Snímek předznamenává nastupující cinema novo a přitom reflektuje levicové smýšlení režiséra, který se pokusil ukázat život obyčejných lidí bojujících o každodenní živobytí. Kritika film nepřijala a obviňovala autora z nedostatečného (neo)realismu. Nelson Pereira dos Santos reagoval na tyto výtky slovy: „Kritika se příliš upjala na neorealismus a přitom můj film s ním nemá nic společného. Šlo mi o dílo mnohem psychologičtější než v případě předchozího filmu. Vše se vlastně odehrává v mysli skladatele, který vypráví příběh svého života.“ Bohužel distribuce byla velmi omezená, takže z obchodního hlediska byl film katastrofou. Kromě jiného byl považován za projev určitých revolučních nálad. Režisér musel přistoupit k natáčení zakázkových filmů, aby se uživil, také pracoval jako novinář. Na další film musel čekat tři roky.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Grande OteloJece ValadãoPaulo GoulartMaria PetarMalu MaiaHaroldo de Oliveira
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    78%
    Espírito da Luz Soares působí jako učitel samby. Nešťastnou náhodou vypadne z vlaku. Zatímco čeká na záchranu, promítá si v mysli svůj život. My se tak stáváme svědky barvitého líčení trampot i radostí inspirovaných skutečným životem muzikanta Zé Ketiho.

    Nelson Pereira dos Santos prošel roku 1956 obdobím velkých změn, které ovlivnily i jeho tvorbu. Nejdříve odjel do Paříže na kongres organizovaný francouzskými komunisty (setkal se tam i s Cesarem Zavattinim, kterého obdivoval) a poté na festival do Karlových Varů. Československo ho mimo jiné okouzlilo i procesem probíhající destalinizace, o čemž napsal do novin Brazilské komunistické strany. Naplněn dojmy z evropského pobytu dopisuje definitivní verzi scénáře filmu Severní předměstí Ria, které s již dokončeným Rio čtyřicet stupňů a zamýšleným Jižním předměstím Ria mělo tvořit trilogii. Severní předměstí Ria bylo natočeno za pouhých 62 dnů na počátku roku 1957. Na rozdíl od Rio čtyřicet stupňů, kde není individuální hrdina, se tentokrát dos Santos zaměřil na postavu hudebníka Espírito da Luz Soares (Grande Otelo), pro jehož příběh se inspiroval životem svého přítele a hudebníka Zé Ketiho (ve filmu se objeví v epizodní roli skladatele Alaora Costy). Oproti předchozímu filmu šlo o mnohem profesionálnější práci. Natáčelo se ve studiích Flama Cinematográfica a se zkušenými filmaři i herci. Během natáčení došlo také ke klíčovému setkání s Glauberem Rochou, jenž se jednou dostavil na natáčení a Nelson Pereira dos Santos mu umožnil pracovat na pozici pomocné síly. Nicméně budoucí rebel na to v knize Revolução do Cinema Novo vzpomíná velmi pozitivně. Snímek předznamenává nastupující cinema novo a přitom reflektuje levicové smýšlení režiséra, který se pokusil ukázat život obyčejných lidí bojujících o každodenní živobytí. Kritika film nepřijala a obviňovala autora z nedostatečného (neo)realismu. Nelson Pereira dos Santos reagoval na tyto výtky slovy: „Kritika se příliš upjala na neorealismus a přitom můj film s ním nemá nic společného. Šlo mi o dílo mnohem psychologičtější než v případě předchozího filmu. Vše se vlastně odehrává v mysli skladatele, který vypráví příběh svého života.“ Bohužel distribuce byla velmi omezená, takže z obchodního hlediska byl film katastrofou. Kromě jiného byl považován za projev určitých revolučních nálad. Režisér musel přistoupit k natáčení zakázkových filmů, aby se uživil, také pracoval jako novinář. Na další film musel čekat tři roky.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Grande OteloJece ValadãoPaulo GoulartMaria PetarMalu MaiaHaroldo de Oliveira
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    1
  • Paměti z vězení
    Paměti z vězení (1984)
    Film
    V roce 1935 došlo v Brazílii k vojenskému povstání a antikomunistickým represím. Spisovatel Graciliano Ramos byl již dlouho trnem v oku fašistickým skupinám, které nyní využívají situace, jež jim umožňuje jeho uvěznění. Film byl natočen podle stejnojmenného autobiografického románu autora Vyprahlých životů.

    Premiéra filmu v roce 1984 znamenala velký úspěch pro Nelsona Pereira dos Santose. Návrat k formální vytříbenosti je ve Vzpomínkách z vězení doveden k dokonalosti. Kamera vyniká citlivým navozením autentické atmosféry a silnou expresivitou. Už jen nápad použít v úvodu a na závěr hudební variaci na národní hymnu je pro domácí obecenstvo strhujícím zážitkem. Tehdy již klasik brazilské kinematografie se vrací k svému tématu nejvlastnějšímu – obrazu země a jejího vývoje. Vzpomínky z vězení mají v sobě trochu ze všeho: obrazy z chudinských předměstí, ze života mulatů, migrujících dělníků nebo indiánů. Nicméně zatímco ve svých filmech z 50. a 60. let chtěl být režisér pozorovatelem, tudíž také vkládal do děje zcizující prvky, aby zabránil nežádoucí identifikaci diváka s individuálním hrdinou, zde je hlavní hrdina zřejmý – novinář Graciliano Ramos. Po třiceti letech ve svém čtrnáctém celovečerním filmu má režisér poprvé jasného mluvčího svých myšlenek. Nejde o autorovo alter ego, ale souhlas s postoji. Děj (v knize rozprostřen na pět set padesát stran) je citlivě zhuštěn, aby se uspokojivě vešel do „pouhých“ tří hodin a čtvrt. První hodina (první část knihy) je popisem cesty do vězení, druhá hodina se odehrává ve věznici v hlavním městě (odpovídá druhé a čtvrté části knihy) a třetí hodina (třetí část knihy) je vyplněna událostmi z vězení Ilha Grande, kde byli političtí vězni. Tyto změny oproti literární předloze prospěly dramatičtějšímu spádu. Graciliano Ramos sepsal vzpomínky v roce 1946, tedy deset let po svém zatčení. Poznámky si dělal již během věznění. Bohužel zemřel, aniž by napsal poslední kapitolu o propuštění na svobodu. Avšak Nelson Pereira dos Santos se rozhodl příběh dokončit. V kontextu jeho díla zaznamenal tento rozsáhlý opus nečekaně kladnou odezvu. Byl uveden na festivalu v Cannes, kde sklidil dlouhotrvající potlesk a cenu mezinárodní kritiky spolu s Paříž, Texas Wima Wenderse. Pro brazilského režiséra to znamenalo návrat do doby slávy Vyprahlých životů. Nyní byly opět okolnosti příznivě nakloněny a jejich výsledkem je silný film po stránce obsahové, ale i díky své okouzlující obrazové výmluvnosti.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Carlos VerezaGlória PiresNildo ParenteTito AlmejeirasAntonio AmeijeirasJosé Dumont
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    75%
    V roce 1935 došlo v Brazílii k vojenskému povstání a antikomunistickým represím. Spisovatel Graciliano Ramos byl již dlouho trnem v oku fašistickým skupinám, které nyní využívají situace, jež jim umožňuje jeho uvěznění. Film byl natočen podle stejnojmenného autobiografického románu autora Vyprahlých životů.

    Premiéra filmu v roce 1984 znamenala velký úspěch pro Nelsona Pereira dos Santose. Návrat k formální vytříbenosti je ve Vzpomínkách z vězení doveden k dokonalosti. Kamera vyniká citlivým navozením autentické atmosféry a silnou expresivitou. Už jen nápad použít v úvodu a na závěr hudební variaci na národní hymnu je pro domácí obecenstvo strhujícím zážitkem. Tehdy již klasik brazilské kinematografie se vrací k svému tématu nejvlastnějšímu – obrazu země a jejího vývoje. Vzpomínky z vězení mají v sobě trochu ze všeho: obrazy z chudinských předměstí, ze života mulatů, migrujících dělníků nebo indiánů. Nicméně zatímco ve svých filmech z 50. a 60. let chtěl být režisér pozorovatelem, tudíž také vkládal do děje zcizující prvky, aby zabránil nežádoucí identifikaci diváka s individuálním hrdinou, zde je hlavní hrdina zřejmý – novinář Graciliano Ramos. Po třiceti letech ve svém čtrnáctém celovečerním filmu má režisér poprvé jasného mluvčího svých myšlenek. Nejde o autorovo alter ego, ale souhlas s postoji. Děj (v knize rozprostřen na pět set padesát stran) je citlivě zhuštěn, aby se uspokojivě vešel do „pouhých“ tří hodin a čtvrt. První hodina (první část knihy) je popisem cesty do vězení, druhá hodina se odehrává ve věznici v hlavním městě (odpovídá druhé a čtvrté části knihy) a třetí hodina (třetí část knihy) je vyplněna událostmi z vězení Ilha Grande, kde byli političtí vězni. Tyto změny oproti literární předloze prospěly dramatičtějšímu spádu. Graciliano Ramos sepsal vzpomínky v roce 1946, tedy deset let po svém zatčení. Poznámky si dělal již během věznění. Bohužel zemřel, aniž by napsal poslední kapitolu o propuštění na svobodu. Avšak Nelson Pereira dos Santos se rozhodl příběh dokončit. V kontextu jeho díla zaznamenal tento rozsáhlý opus nečekaně kladnou odezvu. Byl uveden na festivalu v Cannes, kde sklidil dlouhotrvající potlesk a cenu mezinárodní kritiky spolu s Paříž, Texas Wima Wenderse. Pro brazilského režiséra to znamenalo návrat do doby slávy Vyprahlých životů. Nyní byly opět okolnosti příznivě nakloněny a jejich výsledkem je silný film po stránce obsahové, ale i díky své okouzlující obrazové výmluvnosti.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Carlos VerezaGlória PiresNildo ParenteTito AlmejeirasAntonio AmeijeirasJosé Dumont
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    2
  • El justicero
    El justicero (1967)
    Film
    Šokující a neuctivé pokračování venkovské strohosti snímku *Vyprahlé životy*, dos Santosova godardovská sociální satira více než jen pokyvuje na sebevědomé kousky francouzské nové vlny. Rozmazlený syn generála, El Justicero, je hipsterský playboy, který si o sobě myslí, že je městský hrdina ve stylu Jamese Bonda a Jeana Paula Sartra. „Archetypální“, a přesto „plný rozporů“, dohlíží na to, aby bylo dosaženo spravedlnosti pro znevýhodněné, a zároveň využívá určité buržoazní výhody. Jeho činy bedlivě sleduje a nakonec i režíruje jeho životopisec, který usoudí, že film je nejen lukrativnější než kniha, ale dává mu luxus revidovat předchozí scény. Na rozdíl od Bonda, El Jus nakonec zažije probuzení, které hrozí kompromitovat zábavnou hodnotu a půvab jeho životního příběhu.
    Hrají:Arduíno ColassantiAdriana PrietoMárcia RodriguesZózimo BulbulEmmanuel CavalcantiÁlvaro Aguiar
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    72%
    Šokující a neuctivé pokračování venkovské strohosti snímku *Vyprahlé životy*, dos Santosova godardovská sociální satira více než jen pokyvuje na sebevědomé kousky francouzské nové vlny. Rozmazlený syn generála, El Justicero, je hipsterský playboy, který si o sobě myslí, že je městský hrdina ve stylu Jamese Bonda a Jeana Paula Sartra. „Archetypální“, a přesto „plný rozporů“, dohlíží na to, aby bylo dosaženo spravedlnosti pro znevýhodněné, a zároveň využívá určité buržoazní výhody. Jeho činy bedlivě sleduje a nakonec i režíruje jeho životopisec, který usoudí, že film je nejen lukrativnější než kniha, ale dává mu luxus revidovat předchozí scény. Na rozdíl od Bonda, El Jus nakonec zažije probuzení, které hrozí kompromitovat zábavnou hodnotu a půvab jeho životního příběhu.
    Hrají:Arduíno ColassantiAdriana PrietoMárcia RodriguesZózimo BulbulEmmanuel CavalcantiÁlvaro Aguiar
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    3
  • Rio 40 stupňů
    Rio 40 stupňů (1955)
    Film

    Pět dětí z chudinského předměstí Ria de Janeiro se dělí o nejlepší místa prodeje. Na každém z nich jsme svědky příběhu typického pro každodenní život hlavního města. To, co pro Francii znamenal film Nikdo mne nemá rád, tím je pro Brazílii Rio čtyřicet stupňů. Tento snímek zakázaný cenzurou je předzvěstí hnutí cinema novo.

    Humberto Mauro, Glauber Rocha a Nelson Pereira dos Santos tvoří triumvirát nejvíce citovaných brazilských režisérů, kteří nesmí chybět v žádné historii světového filmu. Právě třetí jmenovaný režisér je všestrannou osobností brazilského filmu, jenž na dlouhou dobu ovlivnil jeho tvář. Podílel se na činnosti filmového klubu v São Paulu. Již v roce 1949 vznikl nedokončený dokument o kampani za světový mír. V roce 1950 pak krátký film o životě mladých lidí na univerzitě, v továrně, na venkově, v armádě a na ulici. Oba snímky jsou pravděpodobně nenávratně ztraceny. První etapa je ohraničena roky 1949 a 1959. Tehdy získává zkušenosti jako asistent režie u Rodolfa Nanniho (absolvent pařížské filmové školy IDHEC), Alexe Vianyho a nahradil nemocného Paula Wanderleyho na natáčení Balança mas não cai. Zásadní je zkušenost s italským neorealismem, s nímž se v tomto období seznamuje. Zhruba v roce 1954 se rozhodne k samostatné režii filmu Rio čtyřicet stupňů. Z hlediska praktického vznikal film Rio čtyřicet stupňů způsobem značně typickým pro nastupující (většinou levicově smýšlející) generaci filmařů. Scénář filmu se nikomu nelíbil, tak založil Nelson Pereira dos Santos vlastní produkční společnost na bázi jakéhosi družstva. Nefunkční kameru jim zapůjčil Humberto Mauro, tehdejší ředitel Ústavu pro vzdělávací film. Když ji opravili, zorganizovali všechny přátele a začali natáčet, přestože Komunistická strana Brazílie doporučovala, aby Pereira dos Santos film realizoval až po revoluci. Po jeho dokončení musel navíc bojovat s cenzurou, která film uvolnila do distribuce až v březnu 1956 (tedy rok a půl po dokončení). Tato kronika brazilského velkoměsta nahlíženého z pozice těch nejchudších v sobě mísí humor a melodrama, děj je rozdělen do několika epizod a v kontextu domácí kinematografie jde o završení neorealistických tendencí (využití neherců a přirozeného prostředí, důraz na sociálně slabší vrstvy, kritické vyznění) převedených do Brazílie. Bohužel film byl vytěsněn z velkých kin ovládaných distributory chanchadas. Dostal se tedy jen k omezenému počtu diváků, kteří na takový druh poetiky nebyli připraveni. Spolu se Severním předměstím Ria tvoří tematický diptych, jenž se stal vzorem pro jádro skupiny cinema novo. Právě estetika bídy vycházející z natáčení v autentickém prostředí byla výhodou vně Brazílie, ale domácí diváci čekali natáčení v ateliéru, hudební čísla a evokaci hollywoodských zábavných filmů.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)

    Žánry:Drama
    Hrají:Jece ValadãoGlauce RochaRoberto BataglinZé KetiAna BeatrizModesto De Souza
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    71%

    Pět dětí z chudinského předměstí Ria de Janeiro se dělí o nejlepší místa prodeje. Na každém z nich jsme svědky příběhu typického pro každodenní život hlavního města. To, co pro Francii znamenal film Nikdo mne nemá rád, tím je pro Brazílii Rio čtyřicet stupňů. Tento snímek zakázaný cenzurou je předzvěstí hnutí cinema novo.

    Humberto Mauro, Glauber Rocha a Nelson Pereira dos Santos tvoří triumvirát nejvíce citovaných brazilských režisérů, kteří nesmí chybět v žádné historii světového filmu. Právě třetí jmenovaný režisér je všestrannou osobností brazilského filmu, jenž na dlouhou dobu ovlivnil jeho tvář. Podílel se na činnosti filmového klubu v São Paulu. Již v roce 1949 vznikl nedokončený dokument o kampani za světový mír. V roce 1950 pak krátký film o životě mladých lidí na univerzitě, v továrně, na venkově, v armádě a na ulici. Oba snímky jsou pravděpodobně nenávratně ztraceny. První etapa je ohraničena roky 1949 a 1959. Tehdy získává zkušenosti jako asistent režie u Rodolfa Nanniho (absolvent pařížské filmové školy IDHEC), Alexe Vianyho a nahradil nemocného Paula Wanderleyho na natáčení Balança mas não cai. Zásadní je zkušenost s italským neorealismem, s nímž se v tomto období seznamuje. Zhruba v roce 1954 se rozhodne k samostatné režii filmu Rio čtyřicet stupňů. Z hlediska praktického vznikal film Rio čtyřicet stupňů způsobem značně typickým pro nastupující (většinou levicově smýšlející) generaci filmařů. Scénář filmu se nikomu nelíbil, tak založil Nelson Pereira dos Santos vlastní produkční společnost na bázi jakéhosi družstva. Nefunkční kameru jim zapůjčil Humberto Mauro, tehdejší ředitel Ústavu pro vzdělávací film. Když ji opravili, zorganizovali všechny přátele a začali natáčet, přestože Komunistická strana Brazílie doporučovala, aby Pereira dos Santos film realizoval až po revoluci. Po jeho dokončení musel navíc bojovat s cenzurou, která film uvolnila do distribuce až v březnu 1956 (tedy rok a půl po dokončení). Tato kronika brazilského velkoměsta nahlíženého z pozice těch nejchudších v sobě mísí humor a melodrama, děj je rozdělen do několika epizod a v kontextu domácí kinematografie jde o završení neorealistických tendencí (využití neherců a přirozeného prostředí, důraz na sociálně slabší vrstvy, kritické vyznění) převedených do Brazílie. Bohužel film byl vytěsněn z velkých kin ovládaných distributory chanchadas. Dostal se tedy jen k omezenému počtu diváků, kteří na takový druh poetiky nebyli připraveni. Spolu se Severním předměstím Ria tvoří tematický diptych, jenž se stal vzorem pro jádro skupiny cinema novo. Právě estetika bídy vycházející z natáčení v autentickém prostředí byla výhodou vně Brazílie, ale domácí diváci čekali natáčení v ateliéru, hudební čísla a evokaci hollywoodských zábavných filmů.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)

    Žánry:Drama
    Hrají:Jece ValadãoGlauce RochaRoberto BataglinZé KetiAna BeatrizModesto De Souza
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    4
  • Amuleto de Ogum, O
    Amuleto de Ogum, O (1974)
    Film
    65%
    5
  • Mandacaru Vermelho
    Mandacaru Vermelho (1961)
    FilmRole: Augusto
    64%
    6
  • Jubiabá
    Jubiabá (1987)
    Film
    64%
    7
  • Jak sladký byl můj Francouz
    Jak sladký byl můj Francouz (1971)
    Film
    62%
    8
  • Fome de Amor
    Fome de Amor (1968)
    Film
    Rozsáhlá badatelská cesta po amerických univerzitních filmových programech seznámila dos Santose s americkými avantgardními filmaři, mezi nimiž byli Jonas Mekas a Stan Brakhage, kteří se stali přímou inspirací pro jeho formálně radikální adaptaci alegorické povídky o cizoložství a kolonialismu od Guileherme de Figueireda. Film Hlad po lásce, natáčený v Manhattanu i v Brazílii a zasazený do pozadí vietnamské války a protestů proti ní, využívá přísně abstraktní zvukový doprovod a narativní strukturu k evokaci silné paranoie období před vojenským pučem v prosinci 1968, který Brazílii nebezpečně přiblížil ke konzervativní diktatuře. Hlad po lásce, s ostrou kritikou dekadentních tendencí kontrakultury šedesátých let, je klíčovým vyjádřením sebeuvědomělé „ideologické“ fáze Cinema Novo.
    Žánry:Drama
    Hrají:Leila DinizArduíno ColassantiIrene StefâniaPaulo PortoManfredo ColassantiNeville de Almeida
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    61%
    Rozsáhlá badatelská cesta po amerických univerzitních filmových programech seznámila dos Santose s americkými avantgardními filmaři, mezi nimiž byli Jonas Mekas a Stan Brakhage, kteří se stali přímou inspirací pro jeho formálně radikální adaptaci alegorické povídky o cizoložství a kolonialismu od Guileherme de Figueireda. Film Hlad po lásce, natáčený v Manhattanu i v Brazílii a zasazený do pozadí vietnamské války a protestů proti ní, využívá přísně abstraktní zvukový doprovod a narativní strukturu k evokaci silné paranoie období před vojenským pučem v prosinci 1968, který Brazílii nebezpečně přiblížil ke konzervativní diktatuře. Hlad po lásce, s ostrou kritikou dekadentních tendencí kontrakultury šedesátých let, je klíčovým vyjádřením sebeuvědomělé „ideologické“ fáze Cinema Novo.
    Žánry:Drama
    Hrají:Leila DinizArduíno ColassantiIrene StefâniaPaulo PortoManfredo ColassantiNeville de Almeida
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    9
  • Azyllo Muito Louco
    Azyllo Muito Louco (1970)
    Film
    54%
    10
  • Brasília 18%
    Brasília 18% (2006)
    Film
    51%
    11

Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.