Terrence Malick

Zdá se, že mladí lidé vydaní napospas iracionálnímu asociálovi s náklonností k řezným či bodným předmětům jsou nevyčerpatelnou hororovou premisou. Vyvražďovací slasher horory nakoply Černé Vánoce (Black Christmas) či Halloween a v hlubokých lesích je etabloval kultovní Pátek třináctého (Friday the 13th). Od té doby žánr dospěl k teatrální brutalitě a nyní zkouší i díky hororové streamovací službě Shudder nejrůznější způsoby, jak uspokojit obecně navyšovanou poptávku. Kanadská novinka In a Violent Nature zanechala dojem na festivalu Sundance a v prvním traileru avizuje strohé formální uchopení, kdy sledujeme krvavou stezku znetvořeného vraha z jeho perspektivy, a to v částečně přímočarém a částečně uměleckém trpělivém duchu.

Připravit druhého člověka o život je podle desatera a pro většinu z nás i na základě morálního kompasu nejhorší hřích. A co teprve, když zabíjení a podrobování situacím, jež lidskou oběť připraví o veškeré zbytky svobody a důstojnosti, probíhá v masově organizovaném měřítku. V kinech máte jedinečnou šanci vidět důležitý a výjimečný snímek Zóna zájmu (The Zone of Interest), v němž režisér Jonathan Glazer unikátním způsobem vykresluje ignoraci holokaustu za druhé světové války na příběhu osvětimského velitele Rudolfa Hösse (Christian Friedel), jenž s rodinou obývá honosnou vilu v těsném sousedství děsivé továrny na smrt. Při této příležitosti se ohlédneme za desítkou dalších filmů z celého světa, ať už hraných či dokumentárních, jejichž forma a styl sdělení ostře kontrastují s hollywoodským heroismem a hrůzu z válečných zločinů či morálního selhání servírují v mnohdy nestravitelně autentickém duchu.

Málokdy se comeback povede zrovna takovýmto způsobem. Americký režisér a scenárista Terrence Malick se po natočení dvojice snímků Zapadákov (1973) a Nebeské dny (1978) na celé dvě dekády stáhl z veřejného povědomí. Přestěhoval se do Paříže, a přestože občas napsal nějaký scénář, v zásadě si od filmového světa udržoval odstup. Až ve druhé polovině 90. let o sobě dal vědět, a to naprosto dechberoucím způsobem.

Snímek Tajemství a smysl života si vyloženě říká o dialogický rozbor a fact checking. Samotná jeho forma je založená na zhuštěném monologu, v němž se mísí více druhů duchovních učení. Přestože film trvá přes dvě a půl hodiny, není často jasné, co jeho autor považuje za „pravidla reality“, tedy jakým způsobem něco vzniká, existuje a zaniká. Stejně tak film nenabízí vysvětlení, jak tato pravidla můžeme poznat, nicméně všechna tvrzení čmeláčího průvodce jsou předkládána jako absolutní univerzální pravda bez přihlédnutí k jiným vysvětlením.

Jen málokdy se naskytne příležitost, jak v kinech během pouhých pár dnů vidět celou sérii uznávaných klasik. Díky přehlídce s názvem KVIFF Classics však můžete mezi čtvrtkem 14. a sobotou 16. prosince vyrazit do pražských kin Světozor a Ponrepo, kde bude k vidění hned devět pečlivě vybraných snímků.

Vyhrát Oscara je snem každého filmového umělce či umělkyně. Ale držet rekord, to je něco speciálního. Podílí se na tom stejnou měrou talent, píle, pracovitost i trocha štěstí. Dosud nejmladším držitelem zlaté sošky se stal Adrien Brody, jeho příběh, který se s tím pojí, je nicméně sladkobolný.

Příbuzenské vztahy jsou v Hollywoodu nezanedbatelné. Stejně jako ve většině obchodních sfér, v nichž vás předchází reputace vašeho rodiče nebo staršího sourozence. Za víc než století, během něhož platí především herci a režiséři za hvězdy, jejichž filmografie nabývají kanonických rozměrů, se vyrojila řada rodinných klanů s vícegeneračním rozsahem. Následující dynastie jsou v Hollywoodu nejúspěšnější z hlediska kvality i kvantity filmových děl, na nichž se podílely.

Existují filmy duchovní, duchovnější a pak nejduchovnější. Ty poslední jsou tak ušlechtilé, tak elegantně krásné a tak odtržené od reality a tradičního vyprávění, že v podstatě nedávají vůbec smysl. Snímek Dvě slova jako klíč má být volným pokračováním snímku Úsměvy smutných mužů, oba vycházejí ze stejnojmenných knih Josefa Formánka. Jenomže zatímco Úsměvy jsou zápisky z protialkoholní léčebny a mají v sobě základní otisk reality, Dvě slova jako klíč jsou jenom náhodnou skládačkou motivů.

V roce 2018 tu byl snímek Úsměvy smutných mužů, který nabízel alkoholikům možnost duchovního vykoupení. Spisovatel Josef Formánek v knižní předloze zpracoval příběh svůj i příběhy jiných a režisér a scenárista Dan Svátek je obsadil charismatickými herci. Filmová adaptace tak sloužila jako jakási audiovizuální příručka pro začínající abstinenty. Lehce překvapivý divácký úspěch vedl téměř automaticky k tomu, že muselo přijít volné pokračování Dvě slova jako klíč.

Tvář Adriena Brodyho patří k těm nejsnáze zapamatovatelným z jeho herecké generace. Oscara uzmul ještě jako dvacátník, což je v hereckých kategoriích velký nezvyk, a přestože máme nepěknou tendenci ho škatulkovat, jeho herecký katalog je překvapivě bohatý.

Horory většinou platí za zábavnou atrakci, kdy si lidé v přítmí kinosálu dopřávají trochu adrenalinu. Ve vzácných případech má situace o poznání dramatičtější dohru.

Historický epos Emigranti mohlo publikum zhlédnout už v rámci přehlídky Scandi, po pár týdnech je však možné toto výsostně švédské dílo vidět i v běžných kinech. Sympaticky zvolená ženská perspektiva však dostatečně neozvláštňuje poměrně generickou dobovku sledující útrapy jedné rodiny ve dvou zemích.

Ridley Scott je nevyzpytatelný režisér. Má na svém kontě několik klasik, jejichž vliv na filmový kánon je těžko měřitelný, ale také řadu těžko pochopitelných přešlapů vedle. Souvisí to jistě s tím, že se nebojí střídat žánry a styly a hledat neustále nové inspirace. Na počest jeho 85. narozenin se podívejme na jeho deset nejdůležitějších filmových zářezů.

Padesátý šestý ročník filmového festivalu v Karlových Varech startuje již tento pátek a nabídka nových i klasických titulů z celého světa bude jako tradičně pestrá. Vedle časem ověřených klasik a tuzemských i zahraničních festivalovek v hlavní soutěži nebudou chybět také filmy převážně z půlnoční sekce, které do Varů zavanou svěží vítr díky svým osobitým, místy neskrývaně podivínským schématům. Na deset takových se nyní podívejme.

Osmačtyřicetiletý režisér a scenárista Václav Kadrnka patří k nejosobitějším autorům současné české kinematografie. Jeho debut Osmdesát dopisů vyprávěl o přípravách na emigraci v 80. letech. Křižáček, v němž hrál Karel Roden, byl zase jakousi středověkou meditaci o hledání ztraceného syna. Třetí autorův počin je opět osobní a tentokrát se odehrává v současnosti – zachycuje několik dnů v životě rodiny, která navštěvuje u nemocničního lůžka starého otce v kómatu. Klíčovou otázkou zůstává, zda je film vybroušením určité metody či vidění světa, nebo zda už jde o překročení limitů psychické únosnosti většiny publika.