Jiří Bělka

Jiří Bělka, 7. dubna 1929, Narysov u Příbrami – 19. září 1989, Praha, český divadelní, filmový, ale především televizní režisér, jeden z průkopníků televizního dramatického vysílání v Československu. Vzdělání a počátky kariéry Jiří Bělka prožil dětství v rodném Příbramsku, odkud ho záliba k divadlu přivedla do Prahy. V roce 1947 se zapsal na Akademii múzických umění, kde studoval režii na divadelní fakultě pod vedením významných osobností, jakými byli Antonín Dvořák nebo Jiří Frejka. Již během studií se několikrát objevil v malých rolích na prknech Národního divadla a působil jako asistent režie v Divadle Státního filmu v Karlíně (1950–1951) a později v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1951–1955). AMU absolvoval v roce 1951 inscenací Tylovy Lesní panny v pražském divadle. Po absolvování vojenské prezenční služby v Armádním uměleckém divadle nastoupil do Československé televize, kde se po Evě Sadkové stal teprve druhým zaměstnancem ve funkci režiséra dramatických pořadů. Průkopník televizní tvorby Jelikož se na počátku televizního vysílání vysílalo živě a záznamové zařízení nebylo k dispozici, nejsou první televizní práce Jiřího Bělky, které inscenoval v padesátých a šedesátých letech 20. století, dochovány. Mezi jeho rané nedochované práce patří první televizní provedení Tylovy báchorky Lesní panna (1955), okupační vesnický příběh podle stejnojmenné divadelní hry Miloslava Stehlíka Mordová rokle (1956), původní televizní hra o životě Julia Fučíka podle scénáře Otto Zelenky Fučík (1956), Intermezzo (1957), Zimní pohádka (1958), Sny a požáry (1959), Úklady a láska (1959) a původní televizní inscenace Ivy Hercíkové ze života vysokoškoláků Osm hodin vlakem (1960). První v archivu České televize dochovanou inscenací je na podzim roku 1960 vysílaná Neprovdaná paní Rosita podle stejnojmenné divadelní hry Federica Garcíi Lorcy s Jiřinou Švorcovou v roli doňy Rosity. Umělecký vrchol v 60. letech Šedesátá léta se stala pro Jiřího Bělku uměleckým vrcholem. Vytvořil tehdy řadu významných televizních inscenací, které mu přinesly uznání kritiky i diváků. V roce 1962 natočil ve Filmovém studiu Barrandov svůj první krátkometrážní film Deštivý den, v němž hlavní roli zdravotní sestry Jany Černé ztvárnila Vlasta Chramostová. Téhož roku uvedl jako hostující režisér v Divadle na Vinohradech hru Arnolda Weskera Kuchyně, která znamenala průlom do dosavadního usilování vinohradské divadelní scény. Mezi jeho nejvýznamnější televizní inscenace z tohoto období patří Romance štědrovečerní (1963) v hlavních rolích s Jaroslavou Tvrzníkovou a Janem Třískou podle scénáře Jiřího Šotoly a Karla Šiktance. Tato komorní hra o mladém páru, který tráví Štědrý den ve vypůjčeném bytě, byla jednou z posledních televizních inscenací, která se v době premiéry vysílala živě a zároveň se snímala na archivní materiál. Dalším významným dílem bylo drama Neviditelný (1965) podle románu Jaroslava Havlíčka, kde hlavní roli obsadil Luďkem Munzarem. Tato inscenace byla prvním televizním zpracováním Havlíčkovy prózy a vyznačovala se skvělou režijní prací a plejádou hereckých představitelů. Spolupráce s Jiřím Šotolou Jiří Bělka ve své tvorbě hojně spolupracoval s Jiřím Šotolou, svým spolužákem ze studií u Jiřího Frejky. Společně vytvořili řadu významných děl, především s historickou tematikou. Mezi jejich společné projekty patří televizní hra Bellevue (1969) o netalentovaném herci s Rudolfem Hrušínským, Blankou Bohdanovou a Radovanem Lukavským, historické drama Julián Odpadlík (1970, premiéra až 1982) s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, Smrt krále Václava IV. (1983), Zikmund, řečený šelma ryšavá (1986), kde poslední okamžiky císařova života ztvárnil v hlavní roli Rudolf Hrušínský, či historický příběh o vyšetřování jedné rebelie z roku 1680 Morové povětří (1987). Pozdější kariéra Po odchodu z televize pracoval Bělka v letech 1974–1979 na poloviční úvazek v Divadelním ústavu ČSAV v Praze. V roce 1977 podepsal Antichartu a v roce 1978 inscenoval třídílnou hru o historii KSČ a VŘSR Přitažlivost země. Od roku 1979 působil na volné noze. Z jeho pozdějších filmových režií pro televizi byly úspěšné televizní dramatizace Poslední dopis (1973) na námět povídky Františka Langera v hlavní roli s Janem Třískou, Posel dobrých zpráv (1976) v titulní roli se Zdeňkem Řehořem a drama Tetinka (1977) podle scénáře Bohumily Zelenkové o zdánlivě obětavé a hodné osamělé ženě v titulní roli s Vlastou Fabianovou. V této inscenaci se poprvé před kamerou objevil šestiletý Ondřej Kepka, syn herečky Gabriely Vránové. Klasická díla a ocenění S oblibou se Bělka věnoval také inscenování klasických děl, například Wildeovy komedie Jak je důležité míti Filipa (1979), kde hlavním hereckým představitelem se stal Josef Abrhám. Ve svých televizních režiích dával prostor také klasickým dílům české a světové literatury jako Jiráskově Lucerně, Klicperovu Zlému jelenu (1962) či Lermontovově Maškarádě (1963). Za svou tvorbu získal řadu ocenění, včetně čestného diplomu na Mezinárodním festivalu uměleckých filmů a filmů o umění v Bergamu v roce 1963 za film Deštivý den, odměny v Umělecké soutěži k 20. výročí osvobození Československa v roce 1965 za televizní inscenaci Maškarády a ceny Trilobit Svazu československých filmových a televizních umělců v letech 1965–1966 za režii řady televizních inscenací, zejména za inscenace Neviditelný a Antiorfeus. Odkaz a význam Jiří Bělka patří mezi nejvýznamnější osobnosti české televizní režie. Jeho tvorba, zahrnující více než sto televizních inscenací, výrazně přispěla k rozvoji televizní dramatické tvorby v Československu. Byl oceňován především za svůj přínos v televizní dramatické tvorbě a za přenosy divadelních inscenací. Jeho inscenace se vyznačovaly pečlivou režijní prací a obsazováním předních českých herců. Ačkoliv řada jeho raných děl není dochována, jeho pozdější tvorba zůstává cenným svědectvím o vývoji československé televizní tvorby druhé poloviny 20. století.