Ethan Coen

Minulý víkend se obešel v českých kinech bez větších premiér a na návštěvnosti to bylo logicky znát. Do kinosálů zavítalo méně návštěvníků než v uplynulých, pro kinaře velmi štědrých, týdnech. Stále se však nejedná o žádnou katastrofu, jelikož tři největší taháky pořád vykazují solidní formu a zdá se, že druhé Duně (Dune: Part Two), Kung Fu Pandě 4 či české romantice Sladký život dochází dech velmi pozvolna.

„Tak už víme, od koho přichází kouzlo bratrů Coenů. A není to Ethan,“ zaznívá ve škodolibých reakcích na první samostatný film poloviny ikonického filmařského dua. Kritická obec po něm zůstala rozpolcená a širší veřejnost spíše odmítavá. Co však tyto hlasy většinou neberou v potaz, je skutečnost, že Panenky na útěku (Drive-Away Dolls) jsou film specificky zkonstruovaný právě proto, aby nenaplňoval očekávání vysokého uměleckého díla, ale byl ztřeštěným a zcela z řetězu utrženým excesem.

Bratrské duo Joel a Ethan Coenovi, které stojí za kultovními a oceňovanými snímky jako Millerova křižovatka (Miller's Crossing), Fargo, Big Lebowski nebo Tahle země není pro starý (No Country for Old Men), společně pracovalo naposledy roku 2018 na westernové antologii Balada o Busteru Scruggsovi (The Ballad of Buster Scruggs). Od té doby se držitelé čtyř Oscarů věnují vlastním projektům. Nově však mají v šuplíku společný scénář k hororovému filmu, který údajně ocení skalní fanoušci jejich rané tvorby.

Definovat žánr thrilleru není úplně jednoduché. Většinou se jedná o temné příběhy s tajuplnými zápletkami plnými násilí a nebezpečí pro hlavní postavy, přičemž jejich tvůrci kooperují s přidruženými žánry jako krimi, drama nebo sci-fi, v ojedinělých případech také komedie. Takové filmy tvoří nezanedbatelný vzorek, avšak oscarová Akademie dlouhodobě nepřeje temnotě a „podřadným“ žánrům. Třebaže mnozí režiséři považují horor za nejčistší žánr, zlaté sošky sklízí převážně dramata přinášející sociální komentáře a dobově poplatné myšlenky. Thriller (zastoupený v inkriminovaných dílech v různé míře) shrábl Oscara za takřka stoletou historii předávání cen pouze v deseti případech, které si nyní představíme.

O Nicolasi Kimu Coppolovi lze říct hodně věcí, ale jednu rozhodně ne: nejde o zbabělce. Vždyť se dokonce vzdal svého příjmení, které ho váže ke slovutnému strýci Francisi Fordu Coppolovi, režisérovi Kmotra a Apokalypsy. Ne že by své rodinné konexe odmítl využít, už v patnácti letech se cpal alespoň do vedlejších roliček ve strýčkových filmech. Přesto se hned zkraje rozjeté kariéry rozhodl přijmout umělecké jméno a budovat svůj brand odděleně od zbytku klanu Coppolů. A že to je nějaký brand! Dnes slaví Nicolas Cage 60. narozeniny, podívejme se tedy na jeho deset nejvýraznějších rolí.

„Pozdrav mého malého kamaráda!“ Jen málokterý akční thriller je tak nabitý hláškami jako právě Zjizvená tvář (Scarface, 1987) s jedním z nejpamátnějších výkonů Al Pacina. Krvavá a vulgární jízda je zároveň obžalobou americké migrační politiky 80. let a s ní související neschopnosti autorit bojovat proti rozmáhajícímu se drogovému průmyslu. Jen nemnoho remaků v dějinách dokázalo tak smysluplně aktualizovat témata z předlohy a navíc vytvořit zcela svébytně zábavné dílo.

Aki Kaurismäki je ten nejpracovitější, nejkoncepčnější a koneckonců i nejslavnější finský alkoholik. Čtyřicet let tvoří filmy, které si drží velmi vysokou úroveň a je podobnou značkou v rámci nezávislé umělecké kinematografie jako Woody Allen, Jim Jarmusch, bratři Coenové nebo Pedro Almodóvar.

Příbuzenské vztahy jsou v Hollywoodu nezanedbatelné. Stejně jako ve většině obchodních sfér, v nichž vás předchází reputace vašeho rodiče nebo staršího sourozence. Za víc než století, během něhož platí především herci a režiséři za hvězdy, jejichž filmografie nabývají kanonických rozměrů, se vyrojila řada rodinných klanů s vícegeneračním rozsahem. Následující dynastie jsou v Hollywoodu nejúspěšnější z hlediska kvality i kvantity filmových děl, na nichž se podílely.

Od chvíle, kdy ve Fargu z roku 1996 nacpal nebohého Stevea Buscemiho do drtičky, se Peter Stormare definitivně zapsal do mysli publika. Švédský herec, jenž dnes slaví sedmdesáté narozeniny, na stříbrném plátně vzbuzuje strach a respekt. V rozhovorech však hýří historkami ze zákulisí natáčení a dokazuje, že filmový průmysl a práci s kreativními lidmi zbožňuje. A je vděčný za to, kam to ve velké konkurenci dotáhl. Pokud mu napíšete obdivný dopis, rozhodně na něj prý odpoví.

Díla bratrů Coenových jsou českému publiku dobře známá. A zatímco Joel Coen před dvěma lety sám natočil snímek The Tragedy of Macbeth, Ethan letos sólově debutuje filmem Drive-Away Dolls. Hlavní role v něm ztvárnily Margaret Qualley a Geraldine Viswanathan. Na jejich road tripu jim sekundují Pedro Pascall a Matt Damon.

Herci a herečky mohou být divadelní, oscaroví, béčkoví nebo kultovní. A pak je tu Bruce Campbell. Sympatickému rodákovi z Michiganu stačila jediná role v hororové sérii Lesní duch (Evil Dead), aby se stal nesmrtelným. Jenže Campbell, jemuž se pro jeho výraznou čelist přezdívá jednoduše Brada (The Chin), má za čtyřicetiletou kariéru na kontě přes 160 filmových či seriálových rolí. S celoživotním kamarádem a režisérem Samem Raimim se zasloužil o vývoj žánrové kinematografie jako málokdo.

Bratři Coenové pokračování sice zásadně netočí, ale hlavní hvězda Big Lebowskiho Jeff Bridges by se k jedné ze svých nejslavnějších rolí ráda vrátila. Postavu ikonického lenocha by totiž i ve svých 73 letech zřejmě dokázal ztvárnit bez větších obtíží.

Robert Downey jr. bude dělat remake Vertiga! I v záplavě novinek o chystaných remacích, pokračováních, prequelech a restartech všeho možného tahle zpráva přiměla některé filmové publicisty a publicistky udiveně pozdvihnout obočí. Ze záplavy negativních a zdrženlivých reakcí se zdá, že o nové Vertigo nikdo moc nestojí. Přitom aktualizace může zaprášené filmové klasice rozhodně pomoci.

„Drž hubu, Donnie!“ Okřikování Stevea Buscemiho Johnem Goodmanem je jen jednou z mnoha opakovaných frází, na nichž jsou dialogy kultovní coenovky Big Lebowski postavené. Obskurně přepálený výlet do devadesátek přitom ani po letech neztratil své jedinečné kouzlo.

Před patnácti lety měl premiéru další z žánrových mixů bratrů Coenových. Po méně úspěšných titulech jako Lupiči paní domácí či Nesnesitelná krutost z počátku milénia se jednalo o návrat bratrů z Minnesoty do scenáristické i režijní extratřídy.