Antonia Miklíková

Antonia Miklíková, narozená 30. června 1967 v Nitře na Slovensku, je slovenská herečka, která se prosadila v československé a později slovenské kinematografii. Počátky kariéry Antonia Miklíková vstoupila do filmového světa na počátku 90. let, kdy se objevila v několika významných filmech. V roce 1991 ztvárnila roli Esther v experimentálním snímku Labyrint režiséra Jaromila Jireše. Tento německo-český dramatický film, který byl Jirešovým návratem k filmové tvorbě po období práce v televizi a dokumentaristice, sleduje příběh zahraničního režiséra (ztvárněného Maximilianem Schellem), jenž zkoumá život a vlivy Franze Kafky (v podání Christophera Chaplina). Film se zabývá spojením mezi fiktivním světem Franze Kafky a historickým pronásledováním Židů, přičemž naznačuje, že Kafkova tvorba z něj učinila "proroka holocaustu". Snímek byl poprvé promítán 22. října 1991 v Los Angeles a získal ocenění Critic's Choice na Mezinárodním filmovém festivalu Amerického filmového institutu v roce 1992. Významné filmové role Ve stejném roce si Antonia Miklíková zahrála roli Evy ve filmu Stavení režiséra Miloše Zábranského. Tento československý snímek z roku 1990 (s premiérou 5. 10. 1991) je podobenstvím o hledání smyslu života. Zábranský v něm zajímavým způsobem demonstroval možnosti žánru uměleckého podobenství v českém prostředí. Hlavním hrdinou filmu je mladý muž Petr (Zdeněk Dolanský), kterému se neustále vrací představa tajemného domu. Titulní stavení se hrdina posléze vydá hledat coby symbol víry, které by se chtěl oddat. V tomto snímku se prosazuje křesťanská symbolika, přičemž Petrova duchovní cesta vede i exotickými lokacemi jako Nepál a Egypt. Mladíkova průvodce – vědoucího starce – si ve filmu zahrál charismatický Josef Kemr. Film Stavení tvoří spolu s dalšími dvěma filmy Miloše Zábranského - Dům pro dva (1987) a Masseba (1988) - ucelený duchovní triptych, jehož ústředním obsahem je středoevropská křesťanská mytologie, zasazená do širších filozofických souvislostí. Další filmová tvorba V průběhu 90. let se Antonia Miklíková objevila v několika dalších filmech. V roce 1994 účinkovala v slovenské komedii Na krásném modrém Dunaji (Na krásnom modrom Dunaji) režiséra Štefana Semjana, kde ztvárnila menší roli dívky v ranním bytě. Tento film je bláznivou komedií se satirickými prvky, která vznikla na základě úspěšného scénáře debutujícího režiséra Štefana Semjana a Martina Hečka. Jde o zvláštní "anarchistické" dílko, zjevně inspirované Godardem i Jakubiskovými snímky šedesátých let. V divokém příběhu tří bohémských kamarádů, kteří se dají najmout ruským mafiánem na krádež slavného obrazu Andyho Warhola, neplatí běžné vyprávěcí postupy ani logika. Putování bizarních hrdinů za slíbenými penězi je provázeno četnými epizodami, v nichž kromě podivného humoru a nastražených situací hraje důležitou roli Bratislava a špinavý Dunaj. Její filmografie zahrnuje také snímky jako Ticho po búrke (2000, drama), Aminina pamiatka (1998, drama), Skriatok (1995, rodinný film), Konto (1991, komedie) a Trpký voz nádeje (1991, pohádka). Televizní tvorba V roce 2004 se Antonia Miklíková objevila v mezinárodním televizním seriálu Léa Parker, kde ztvárnila postavu Ludmilly. Tento francouzský akční kriminální seriál vypráví příběh mladé a hezké Sonie Rolland, která opustila nudnou práci úřednice a pustila se do boje se zločinem ve službách francouzské tajné služby. Seriál má 50 epizod po 52 minutách. V hlavních rolích je tým speciálních tajných jednotek francouzské policie, kterému velí Maximilien Plastrone, který je zároveň i otcem Lei Parker. Dalšími členy týmu jsou Camille Parker, Benoît Morin a Alex Fisher. Antonia Miklíková patří mezi slovenské herečky, které se dokázaly prosadit i v mezinárodních produkcích. Její filmografie, ačkoliv není rozsáhlá, zahrnuje zajímavé a umělecky hodnotné projekty, které obohatily československou a slovenskou kinematografii především v 90. letech 20. století.