Jarmila Šmídová

Jarmila Šmídová, narozená 2. prosince 1903 v Lounech, zemřela v červnu 1985 v Praze, byla česká divadelní a filmová herečka. Vlastním jménem Jarmila Marie Kluičová, později také známá jako Jarmila Léblová, patřila mezi charakterní herečky specializující se především na vedlejší role. Divadelní začátky a kariéra Jarmila Šmídová od dětství toužila stát se herečkou. Svůj sen začala naplňovat po příchodu do Prahy, kde nastoupila na Státní konzervatoř. Již během studií se poprvé setkala s filmem, když účinkovala v němé komedii Operatéři (1921), která se bohužel nedochovala. Konzervatoř úspěšně dokončila v roce 1924 a poté zahájila profesionální hereckou dráhu. Významným milníkem v její kariéře bylo angažmá v Národním divadle, kde pohostinsky vystupovala již po absolutoriu (v inscenaci Cyrano z Bergeracu) a v letech 1928-1931 byla stálou členkou činohry. Následně působila v Osvobozeném divadle (1933-1934). Nejdelší část své divadelní kariéry, celých deset let, strávila v populárním Divadle Vlasty Buriana (1934-1944), kde se etablovala jako spolehlivá představitelka vedlejších komediálních rolí. Filmová kariéra v první etapě V rámci prvorepublikového a protektorátního filmu vytvořila Jarmila Šmídová role v jedenácti snímcích, převážně průměrných komediích a melodramatech. Vždy se jednalo o vedlejší role, které však dokázala ztvárnit s profesionální jistotou. Mezi její nejznámější filmové role z tohoto období patří pokladní v hudebninách ve filmu Život je pes (1933) režiséra Martina Friče s Hugem Haasem v hlavní roli. Dále ztvárnila postavu maminky ve snímku Paní Morálka kráčí městem (1939). Jako manželka stanula před kamerou po boku Jindřicha Plachty ve filmu Armádní dvojčata (1937) v roli Marie Křídlové a Jaroslava Marvana ve filmu Teď zas my (1939). Zajímavostí je, že ačkoliv byla dlouholetou členkou Divadla Vlasty Buriana, nikdy se neobjevila v žádném z jeho filmů. Pozdější divadelní působení Po uzavření Burianova divadla krátce před koncem druhé světové války zůstala Jarmila Šmídová bez angažmá. Nové divadelní zázemí našla v Olomouci (1944-1949) a následně v Městském oblastním divadle v Kladně (1949-1952). Svou divadelní kariéru zakončila v Praze na scéně Městského divadla pro mládež (1952-1959), kde působila až do svého odchodu do důchodu. Návrat k filmu K filmové práci se Jarmila Šmídová vrátila po dlouhé pětadvacetileté pauze, již jako důchodkyně. Na plátně se znovu objevila v epizodních úlohách, například jako biletářka ve špionážním dramatu Anděl blažené smrti (1965), které režíroval Štěpán Skalský podle scénáře Jana Procházky. Dále ztvárnila roli šatnářky v komedii Půlnoční kolona (1972) režiséra Iva Nováka. S filmem se rozloučila rolí úřednice na poště v kriminálním filmu Případ mrtvého muže (1974), který natočil Dušan Klein. Jarmila Šmídová byla provdaná za divadelního režiséra a dramaturga Julia Lébla (1897-1960), s nímž dlouhodobě spolupracovala v Burianově divadle.