Václav Kubásek

Václav Kubásek, narozen 3. června 1897 v Praze, zemřel 9. června 1964 v Praze, byl český filmový režisér, scenárista a herec, který patří mezi průkopníky české kinematografie. Počátky kariéry Václav Kubásek pocházel z dělnické rodiny, ale brzy v něm převládla touha po umělecké dráze. Začínal jako herec u venkovských kočovných divadelních společností. Po skončení první světové války se plně zaměřil na film, kdy ho v roce 1919 Václav Binovec zaměstnal ve společnosti Wetebfilm jako herce a asistenta režie. V němých filmech ztvárnil řadu menších rolí, například pěšáka Kubíka ve snímku Za svobodu národa (1920), kamaráda Jardu v Irčině románku I. a II. (1921), myslivce v Černých myslivcích (1921) či chasníka v Děvčeti z Podskalí (1922). Ve zvukovém období si zahrál ještě dvakrát - zaměstnance divadla v komedii On a jeho sestra (1931) a vyšetřujícího komisaře ve filmu Láska a lidé (1937). Režisérská dráha v němé éře Svou režisérskou kariéru zahájil Kubásek v roce 1923, kdy natočil svůj první samostatný film Čarovné oči. V témže roce následoval Záhadný případ Galginův podle povídky Otomara Schäfra. V němé éře se specializoval především na melodramata a sentimentální příběhy. K jeho dalším němým filmům patří Nemodlenec (1924), Jindra, hraběnka Ostrovínová (1924), Děvče z hor (1924), Dvojí život (1924), Okovy (1925) a Jedenácté přikázání (1925) podle stejnojmenné divadelní hry F. F. Šamberka, které je považováno za jeden z jeho nejzdařilejších němých snímků. Následovaly filmy Válečné tajnosti pražské (1926), Paní Katynka z Vaječného trhu (1927), V panském stavu (1927), Děvče z tabákové továrny (1928) a Dítě periferie (1929). Zvukové filmy a spolupráce s významnými tvůrci Po příchodu zvuku pokračoval Kubásek v natáčení melodramat a komedií, často průměrné úrovně. K jeho zvukovým filmům patří Píseň o velké lásce (1932), ...A život jde dál... (1935) a Pozdní láska (1935). Výjimku v jeho tvorbě představuje sociální drama Svítání (1933), na jehož scénáři spolupracoval s Otakarem Vávrou. Významná byla také jeho spolupráce s Vladislavem Vančurou, s nímž spolurežíroval drama Láska a lidé (1937) a komedii Naši furianti (1937) podle divadelní hry Ladislava Stroupežnického. V hlavních rolích Našich furiantů excelovali Václav Vydra starší a Antonie Nedošinská. Během nacistické okupace se Kubásek ve filmovém průmyslu odmlčel. Poválečná tvorba Po druhé světové válce se Václav Kubásek vrátil k filmové režii ve znárodněné československé kinematografii. K okupační tematice se vrátil dramatem V horách duní (1946), za které získal II. prémii za filmovou režii. Ve stejném roce natočil komedii Velký případ (1946) ve spolupráci s Josefem Machem, za niž obdržel prémii za filmový scénář i režii. Následovalo drama Portáši (1947), které bylo rovněž oceněno II. prémií za filmovou režii. V roce 1948 natočil tragikomedii Železný dědek s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli strojvůdce Matyse, který se snaží dokázat, že ani on, ani jeho lokomotiva nepatří do starého železa. Kubáskova poválečná filmografie pokračovala "aktuálními" dramaty Dva ohně (1949) a Žízeň (1949), historickým snímkem Zvony z rákosu (1950) a filmem z prostředí hornické mládeže Milujeme (1951), který vytvořil ve spolupráci s Jaroslavem Novotným. Svou režisérskou kariéru ukončil slovenským filmem Mladé srdcia (1952). Odkaz a ocenění Václav Kubásek se významně podílel na rozvoji českého filmu a dabingu. Za svou záslužnou tvůrčí práci, zejména v oblasti dabingu, se stal v roce 1958 nositelem Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, které mu bylo uděleno při příležitosti oslav 60 let československé kinematografie. Přestože jeho filmy byly často kritizovány pro svou průměrnou úroveň, některé z nich, zejména ty ve spolupráci s významnými tvůrci jako Vladislav Vančura či Otakar Vávra, představují cenný příspěvek k české kinematografii první poloviny 20. století. Václav Kubásek zemřel 9. června 1964 v Praze, pouhých šest dní po svých 67. narozeninách.