Stefania Sandrelli

Stefania Sandrelli, narozená 5. června 1946 ve Viareggio v Toskánsku, je významná italská herečka, která se proslavila především svými rolemi v italských komediích (commedia all'italiana) od 60. let 20. století. Počátky kariéry Stefania se narodila do středostavovské rodiny jako dcera Floridy a Otella Sandrelli, kteří vlastnili penzion ve Viareggio. Její otec zemřel, když jí bylo pouhých osm let. V dětství studovala balet a učila se hrát na akordeon. Její filmová kariéra začala v pouhých 15 letech, kdy vyhrála soutěž krásy Miss Cinema Viareggio a následně debutovala ve filmu Gioventù di notte (Night Youth) režiséra Maria Sequiho. Brzy poté se objevila ve filmu Il federale (The Fascist) Luciana Salceho, kde hrála po boku slavného italského herce Uga Tognazziho. Průlom v kariéře Skutečný průlom v její kariéře přišel v roce 1961, kdy ji režisér Pietro Germi obsadil do filmu Divorce Italian Style (Rozvod po italsku) po boku Marcella Mastroianniho. V pouhých 14 letech ztvárnila roli Angely, mladistvé svůdnice a sestřenice hlavního hrdiny. Tento film jí otevřel dveře k dalším významným rolím. S Germim později spolupracovala na dalších filmech, včetně Seduced and Abandoned (Svedená a opuštěná) z roku 1964 a Alfredo, Alfredo z roku 1970, kde hrála s Dustinem Hoffmanem. Spolupráce s významnými režiséry V 60. a 70. letech se Sandrelli stala jednou z nejvýraznějších tváří italské kinematografie. Spolupracovala s předními režiséry jako Antonio Pietrangeli ve filmu I Knew Her Well (Io la conoscevo bene) z roku 1965, kde ztvárnila naivní venkovskou dívku, která přijíždí do Říma, aby se stala filmovou hvězdou. Významná byla její spolupráce s Bernardem Bertoluccim, pro kterého hrála v několika filmech včetně Partner (1968) a především The Conformist (Konformista) z roku 1970, kde její tanec s Dominique Sandou patří k ikonickým scénám filmu. V roce 1976 se objevila v Bertolucciho historickém eposu 1900 (Novecento) po boku Roberta De Nira a Gérarda Depardieua. Vrchol kariéry Mezi její další významné filmy patří We All Loved Each Other So Much (C'eravamo tanto amati) z roku 1974 režiséra Ettore Scoly, kde ztvárnila herečku, do které se zamilují všichni mužští protagonisté. V roce 1980 získala italskou filmovou cenu Nastro d'Argento za nejlepší vedlejší roli ve Scolově filmu La terrazza. V roce 1983 znovu nastartovala svou kariéru kontroverzní rolí v erotickém filmu The Key (La chiave) režiséra Tinta Brasse, který z ní učinil erotický symbol pro celou generaci mužů. V 80. letech se také objevila ve významných italských filmech jako Let's Hope It's a Girl (Speriamo che sia femmina), kde hrála po boku Catherine Deneuve a Liv Ullmann. Pozdější kariéra V 90. letech se Sandrelli více zaměřila na televizní tvorbu a získala popularitu jako snoubenka Gigiho Proiettiho v seriálu Il Maresciallo Rocca. Přesto se nadále objevovala i ve filmech. V roce 1996 se vrátila ke spolupráci s Bertoluccim ve filmu Stealing Beauty (Io ballo da sola), kde hrála po boku Liv Tyler a Jeremyho Ironse. Významná byla také její role v Muccinově filmu The Last Kiss (L'ultimo bacio) z roku 2001, kde ztvárnila ženu procházející krizí středního věku. Ocenění a uznání Za svůj přínos italské kinematografii obdržela Stefania Sandrelli 10. září 2005 Zlatého lva za celoživotní dílo na 62. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. V roce 2012 jí byl udělen titul rytíře Řádu umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres). Během své více než šedesátileté kariéry se Sandrelli vypracovala z mladé naivní herečky v respektovanou filmovou ikonu, která dokázala stárnout s grácií a stále nacházet zajímavé role. Osobní život Stefania Sandrelli měla dlouholetý vztah s italským zpěvákem a skladatelem Ginem Paolim, který jí věnoval svůj hit "Sapore di sale" (Chuť soli). Patří mezi nemnohé herečky, které dokázaly přirozeně stárnout a přitom si udržet svou eleganci a přitažlivost i ve vyšším věku.