Arturo Ripstein

Arturo Ripstein y Rosen (narozen 13. prosince 1943 v Ciudad de México, Mexiko) je mexický filmový režisér a scenárista, považovaný za "kmotra nezávislého mexického filmu". Jako syn významného filmového producenta Alfreda Ripsteina Jr. a Fridy Rosen vyrůstal v prostředí kinematografie a již od mládí projevoval zájem o filmovou tvorbu. Pochází z rodiny s polsko-židovskými kořeny. Počátky kariéry a spolupráce s Buñuelem Ripsteinova filmová dráha začala v roce 1962, kdy pracoval jako neoficiální asistent režie u legendárního Luise Buñuela při natáčení filmu The Exterminating Angel. Tato zkušenost zásadně ovlivnila jeho umělecký vývoj. V roce 1965, ve věku pouhých 21 let, debutoval celovečerním filmem Tiempo de morir (Time to Die), westernem napsaným významnými latinskoamerickými spisovateli Gabrielem Garcíou Márquezem a Carlosem Fuentesem. Tento film zahájil Ripsteinovu tradici tvorby nezávislých snímků ve spolupráci s renomovanými autory. Umělecký styl a tematické zaměření Ripsteinova tvorba je charakteristická ponurými, pomalými a makabrickými melodramaty, které se zabývají existenciální osamělostí a často obsahují groteskní prvky. Jeho filmy jsou typické svou vizuální propracovaností, temnou atmosférou a kritickým pohledem na mexickou společnost. Ripstein se nebojí zpracovávat kontroverzní témata jako homofobii, patriarchát, provincialismus a machismus. Jeho díla často zobrazují postavy na okraji společnosti, které bojují s vlastními démony a společenskými předsudky. Významná díla 70. let V roce 1972 natočil Ripstein jeden ze svých nejznámějších filmů El castillo de la pureza (The Castle of Purity), inspirovaný skutečným případem muže, který držel svou rodinu izolovanou od okolního světa, aby ji "ochránil před zlem lidské povahy". Film získal pět cen Ariel, včetně ocenění za nejlepší film. V roce 1978 následoval další významný snímek El lugar sin límites (The Place Without Limits), který se stal milníkem v mexické kinematografii díky otevřenému zobrazení homosexuality a homofobního násilí. Tento film byl vybrán jako mexický kandidát na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Spolupráce s Paz Aliciou Garciadiego Od poloviny 80. let začal Ripstein spolupracovat se scenáristkou Paz Aliciou Garciadiego, která se později stala jeho manželkou. Jejich první společný film El imperio de la fortuna (The Realm of Fortune, 1986), adaptace povídky Juana Rulfa, získal osm cen Mexické filmové akademie včetně ocenění za nejlepší režii. Tato spolupráce přinesla do Ripsteinovy tvorby nový rozměr - románovou komplexnost postav a dialogů, což vedlo k vytvoření jeho nejuznávanějších děl. Vrcholná díla 90. let V 90. letech natočil Ripstein několik svých nejproslulejších filmů. Principio y fin (The Beginning and the End, 1993) vypráví příběh rodiny Boterových, která se po smrti otce potýká s chudobou. Film získal mezinárodní uznání a upevnil Ripsteinovu pozici jako jednoho z nejvýznamnějších mexických režisérů. V roce 1996 následoval Profundo carmesí (Deep Crimson), temný příběh inspirovaný skutečnými "Vrahy osamělých srdcí" z 40. let, který byl nominován na Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Tento film je považován za jeden z jeho nejlepších a byl oceněn pro svou vizuální krásu a znepokojivou atmosféru. Uznání a odkaz Arturo Ripstein je devítinásobným držitelem mexické filmové ceny Ariel, včetně pěti ocenění za nejlepší film a dvou za nejlepší režii. Tři jeho filmy byly nominovány na Zlatou palmu v Cannes. V roce 1997 obdržel prestižní Národní cenu za umění a vědu za svůj přínos mexické kinematografii, čímž se stal teprve druhým filmařem (po Luisi Buñuelovi), kterému se této pocty dostalo. Je považován za klíčový spojovací článek mezi zlatou érou mexického studiového filmu a novou generací autorských režisérů jako Carlos Reygadas, Guillermo del Toro a Nicolás Pereda, kteří uznávají jeho hluboký odkaz. Pozdější tvorba a experimentování Na přelomu tisíciletí začal Ripstein experimentovat s digitálním videem, což mu umožnilo zkoumat nové estetické možnosti. Filmy jako La perdición de los hombres (The Ruination of Men, 2000) a Así es la vida (Such Is Life, 2000) ukazují jeho schopnost adaptovat se na nové technologie při zachování svého charakteristického stylu. I ve svých pozdějších dílech zůstává věrný tématům, která definují jeho tvorbu - lidské slabosti, pýše a pošetilosti, které odmítá sentimentalizovat.