Sam Raimi

Skoro každý úspěšný titul, jehož autorská práva jsou vydaná napospas obchodní mašinerii hollywoodských studií, se dříve či později dočká svého pokračování. Někdy se ale neústupný proces zadrhne a veřejně či zákulisně probírané koncepty rozvíjející světy a zápletky originálních filmů se na stříbrná plátna ne a ne dostat. Najít správný recept, z něhož by v porovnání s předchůdci nevznikla jen nevzhledná šlichta, bývá občas složité. Jindy nemají zájem tvůrci nebo herecké hvězdy a někdy je princip seqeuelu tak bláznivý, že si to ani Hollywood prostě nemůže dovolit. Nadcházející filmová pokračování nějaký čas měla vzniknout, ale pravděpodobně se jich nedočkáme. I když někdy může být čekačka natažená i na čtyři dekády a nové generace už vlastně ani neví, na co se navazuje.

Seznam památných průlomových rolí, které z herců a hereček přes noc učinily miláčky publika a navždy definovaly jejich kulturní image, je samozřejmě obsáhlý. K nejvýraznějším tandemům stříbrného plátna přitom náleží manipulativní spisovatelka Catherine Tramell a nepoddajné charisma Sharon Stone, jež v Základním instinktu (Basic Instinct) roku 1992 pořádně zamotaly hlavu a splašily hormony detektivu Nicku Curranovi v podání Michaela Douglase. Slavný erotický thriller vstoupil do zlatého fondu, přestože Stone režiséra Paula Verhoevena zpětně osočila z poněkud křiváckého přístupu. Nově přiznala, že před ní se v hledáčku studia nacházelo nejméně třináct jiných žen v čele s tehdy hvězdnou Michelle Pfeiffer. Sharon Stone totiž nebyla pro tvůrce dostatečně známá.

Kirsten Dunst se nejšířeji zapsala asi jako Mary Jane Watson ve třech Spider-Manech Sama Raimiho, kde prvotřídně využila své charisma. Nemá ale problém i s náročnějšími rolemi, jíž je například nevyzpytatelná „zlá sestra“ vyhlížející konec světa ve von Trierově Melancholii či v opulenci ztracená Marie Antoinetta Sofie Coppoly. Proč jsme tuto talentovanou herečku poslední dvě sezóny nikde neviděli? Prý jí přestaly chodit pořádné role.

Čtvrtý Spider-Man Sama Raimiho je jedním z těch mýtických nerealizovaných filmů, o nichž se fanoušci a fanynky zas a znova ptají: Co kdyby? Bohužel jsme se ho nedočkali i v důsledku toho, jak třeskutě se Raimimu pod rukama rozpadla trojka. Studio mu tehdy začalo kecat do práce a cpát příběhové prvky, s nimiž nechtěl pracovat. Vznikl šílený mišmaš, který má určité kouzlo, ale rozhodně nedrží pohromadě. Přesto tehdy Raimi začal usilovně pracovat na čtyřce, která se málem začala natáčet, než studio dalo projektu stopku a celou sérii raději restartovalo. Od té doby uplynulo přes patnáct let a setkali jsme se s dvěma novými hranými inkarnacemi pavoučího muže. Zdá se tedy bláhové očekávat, že by tu šlo ještě nabrat zpátečku. Možná ale, že naděje ještě nezemřela.

Když vás v antiutopické společnosti připraví o rodinu a nechají bojovat o život v bizarní show proti obří reklamní zelenině, pomsta musí proběhnout v pořádně osobitém duchu. Ve filmové novince Boy Kills World, která nám v kinech rozpumpuje adrenalin od 26. dubna, se Bill Skarsgård mění z obyčejného chlapce na šlachovitého a němého vykonavatele drsné spravedlnosti. Snímek od producenta Sama Raimiho (Lesní duch) disponuje skvělým obsazením včetně Famke Janssen (Zlaté oko), Jessicy Rothe (Všechno nejhorší) a Sharlta Copleyho (District 9) a v první upoutávce obohacuje akční žánr o zábavně stylizovaný koncept.

Výroba pokračování se stává standardem i v případě sebeméně úspěšných titulů, avšak se silným a odlišným konceptem mohou mít sequely nepopiratelné kouzlo. U sérií aplikujících polonávazné vyprávění, kdy každá další část rozvíjí kompletně jiný příběh a klade před hrdiny nové cíle, se nezřídka jede podle rovnice „čím větší, tím lepší“. Tvůrci však čas od času vsadí na moment překvapení a na etablovanou látku naváží stylem, který zcela převrací žánrovou polohu a někdy i explicitně komentuje charakter předchozích dílů. To se týká i následujících deseti filmů, jež pokračovaly v konkrétně škatulkovaném příběhu velmi neotřele – ať už v ryze pozitivním, nebo spíš záporném smyslu.

V rámci festivalu Kinomixér, který je určen všem příznivcům hororu, sci-fi či fantasy, můžete tento víkend v pražském Bio Oko mimo jiné zhlédnout nenápadný argentinský horor Zlo si umí počkat (Cuando acecha la maldad). Ten loni zabodoval na mnoha zahraničních žánrových festivalech a mohl by mít potenciál stát se malým hororovým kultem. Způsob, jakým tu tvůrci pracují s tématy posednutí či příchodem ďábla, k tomu vlastně i vybízí.

Když jsou vašimi příbuznými Henry, Peter a Jane Fondovi, máte cestu k hollywoodskému výsluní zdánlivě usnadněnou. Dnes šedesátiletá Bridget Fonda si to namířila mezi hereckou smetánku ve čtyřiadvaceti letech a v devadesátkách byste těžko hledali pilnější umělkyni s pestřejším výběrem rolí, od těch akademicky vážených až po absolutně kultovní. Sympatická blondýna ovšem nepotismus těžce snášela a poté, co si roku 2003 při vážné autonehodě poranila obratel, se ze showbyznysu i z veřejného života kompletně vytratila.

Naprostá většina recenzí Krvavého Johanna pravděpodobně zmíní totéž – uznalé pokývání za odvahu natočit kombinaci hororu a komedie. Není divu, že kromě ojedinělých výstřelů jako nedávného Přišla v noci či tvorby Andyho Fehu (Shoky & Morthy: Poslední velká akce, Nenasytná Tiffany) nezbývá nic jiného, než se neustále odkazovat na veskrze průměrný, svou agresivní nekonformností však i po dvou dekádách nezapomenutý Choking Hazard. Jenže body za snahu samy o sobě stačí sotva k tomu, aby výsledek atakoval pásmo průměru.

Hororová série Lesní duch (Evil Dead) poprvé vyděsila publikum roku 1981, avšak letošní pátý celovečerní projekt s názvem Smrtelné zlo: Probuzení si v kinech vedl ze všech předchůdců zdaleka nejlépe. Čtení z pekelného svazku Necronomicon pořád umí rozpoutat krvavý a napínavý teror a podle producenta Bruce Campbella, jenž ztvárnil protagonistu Ashe v původní trilogii a v seriálu Ash vs Evil Dead, je čas diváky a divačky ochromovat hrůzou daleko častěji. Nové projekty by tudíž mohly mít premiéry pouze s dvouletým odstupem.

Říkali jste si někdy, jak by dopadl příběh Spider-Mana, kdyby po kousnutí radioaktivním pavoukem nezískal hrdina jen superschopnosti, ale i fyzickou transformaci? Inu, brzy to podle všeho uvidíme.

Pokud se bavíme o filmech, které jsou tak strašné, až jsou zábavné, Žraločí tornádo (někdy také uváděné pod názvem Žralokonádo) v rámci poslední dekády jednoznačně nejvíc vyčnívá.

Děti devadesátek znají Kevina Sorba jako Herkula z brakového novozélandského seriálu. Děti desátých let nového století ho znají jako konspirátora a konzervativního trolla, který vystupuje proti každému, kdo není heterosexuální bílý muž, šíří konspirace o covidu, vystupuje proti interrupcím a lobbuje za zbrojařský průmysl. Proč? Protože to po něm chce jeho bůh! Také věří, že je obětí cancel culture. A jako každý správný zrušený umělec, který nesmí veřejně říkat své názory, o tom rozdává jeden rozhovor za druhým.

Jean-Claude Van Damme nikdy nebyl zárukou dobrého filmu, jenže třicet let starý Živý terč měl jednu nepopiratelnou výhodu. Za kormidlo se postavil ikonický čínský režisér John Woo, jehož rané asijské filmy vyšlapaly cestu Smrtonosné pasti i Johnu Wickovi, a víc pozornosti než belgickému mistrovi roznožek připadlo dvojici chladnokrevných záporáků v podání Lance Henriksena a Arnolda Voslooa.

Návrat jeho Vanishera v Deadpoolovi 3 se zatím nechystá (i když jeden nikdy neví, třeba tvůrci do dlouhého seznamu cameo rolí zahrnou i tu jeho). Pitt se místo toho upsal jinému komiksovému projektu a jde o zajímavou volbu. Podle webu Giant Freakin Robot si zahraje v nové Lize výjimečných.