Jack Nance

Jack Nance, celým jménem Marvin John Nance, se narodil 21. prosince 1943 v Bostonu, Massachusetts, a byl americkým hercem. Vyrůstal v Dallasu v Texasu, kde také absolvoval střední školu South Oak Cliff High School. Jeho herecká kariéra začala v dětském divadle, kde cestoval po celých Spojených státech a vystupoval v různých představeních. Divadelní začátky a setkání s Davidem Lynchem Nance strávil osm let jako člen American Conservatory Theater v San Franciscu, kde rozvíjel své herecké dovednosti. Později se začal věnovat avantgardnímu divadlu, což formovalo jeho specifický herecký styl. K osudovému setkání s režisérem Davidem Lynchem došlo na počátku 70. let ve Filadelfii, kde Nance vystupoval v místním divadle. Lynch, který byl v té době stipendistou Amerického filmového institutu, se rozhodl obsadit Nance do hlavní role svého studentského filmu Eraserhead. Lynch tehdy vytvářel dvacetiminutový krátký film s rozpočtem 10 000 dolarů v Beverly Hills a Nance mu byl doporučen na roli Henryho Spencera. Eraserhead a kultovní status Natáčení filmu Eraserhead, které mělo původně trvat pouhých šest týdnů, se kvůli finančním omezením a technickým komplikacím protáhlo na téměř pět let (1972-1977). Ačkoliv byl film zpočátku neúspěšný, postupně se z něj stal oblíbený půlnoční film a získal status kultovního díla. Nanceův výkon v roli Henryho Spencera byl později oceňován pro svou teatrálnost. The New York Times v roce 1980 napsal: "Nanceovy minimalistické rysy, neměnný výraz, těsný tmavý oblek a krátké, téměř ochrnuté kroky připomínají mnoho komiků z němých filmů." Film se stal oblíbeným dílem Stanleyho Kubricka, který vyžadoval, aby herci z filmu The Shining tento snímek zhlédli před natáčením. Spolupráce s Davidem Lynchem Po Eraserheadu zůstali Lynch a Nance v dobrých vztazích. Herec se objevil ve většině Lynchových následujících projektů během svého života: Dune (1984), Blue Velvet (1986), The Cowboy and the Frenchman (1988), Wild at Heart (1990), Twin Peaks (1990–91), Twin Peaks: Fire Walk with Me (1992) a Lost Highway (1997). Ačkoliv se žádné z Nanceových scén natočených pro Fire Walk with Me neobjevily v kinoverzi, byly později sestaveny v celovečerním filmu Twin Peaks: The Missing Pieces (2014). V roce 1990 byl Nance obsazen do role Peta Martella v Lynchově seriálu Twin Peaks, kde se objevoval po celou dobu původního vysílání seriálu. V pokračování Twin Peaks: The Return (2017) se objevil v archivních záběrech z pilotní epizody původní série. Kariéra mimo spolupráci s Lynchem Kromě malých rolí ve všech Lynchových filmech mezi Dune (1984) a Lost Highway (1997) pracoval Nance stabilně jako charakterní herec v průběhu 80. a na počátku 90. let. Jeho nejvýznamnější role mimo spolupráci s Lynchem přišla v drsném nezávislém dramatu Barfly (1987) a v gangsterském dramatu Colors (1988) režírovaném Dennisem Hopperem. Mezi jeho další filmy patřily Hammett (1982), City Heat (1984), Johnny Dangerously (1984), Ghoulies (1985), The Blob (1988), Whore (1991), Motorama (1991), Meatballs 4 (1992), Love and a .45 (1994) a další. Nance také hostoval v epizodě "Weekend" televizního seriálu My So-Called Life z roku 1995, kde hrál majitele hostince. Objevil se také s herečkou Mary Woronov v hudebním videu skupiny Suicidal Tendencies k písni "Institutionalized" z roku 1983. Osobní život a tragický konec Nance se v roce 1968 oženil s Catherine E. Coulson; rozvedli se v roce 1976. Svou druhou ženu, Kelly Jean Van Dyke, dceru Jerryho Van Dyka a neteř Dicka Van Dyka, potkal v roce 1986 během rehabilitace. Vzali se v květnu 1991. Nance bojoval s alkoholismem, který podle Lynche začal již během natáčení Eraserheadu. V roce 1986, během natáčení Blue Velvet, řekl Nance nově střízlivému Dennisu Hopperovi, že pokud mu nepomůže, skočí z okna. Hopper cestoval s Nancem zpět do Los Angeles a nakonec ho nechal zapsat do rehabilitačního centra, kde Nance podstoupil odvykací kúru. Jeho druhá manželka Kelly Jean Van Dyke spáchala sebevraždu 17. listopadu 1991. Nance byl v té době v Bass Lake v Kalifornii, kde natáčel film Meatballs 4. Nance začal znovu pít v roce 1993 po depresivní epizodě následující po smrti Van Dyke a mezi lety 1995 a 1996 utrpěl dvě mrtvice. Byl obsazen do filmu Joyride (1997), ale byl poslán domů po jednom dni natáčení kvůli opilosti na place. Jack Nance zemřel 30. prosince 1996 ve věku 53 let. Den předtím obědval s přáteli Leo Bulgarinim a Catherine Case. Nance měl viditelnou "půlměsícovitou modřinu" pod okem a když se ho na ni ptali, vyprávěl jim příběh o rvačce před obchodem Winchell's Donuts toho rána. Odešel domů a stěžoval si na bolest hlavy. Nance utrpěl subdurální hematom, který vedl k jeho smrti následujícího rána. Bulgarini našel jeho tělo na podlaze koupelny v jeho bytě v South Pasadeně v Kalifornii. Pitva odhalila, že jeho hladina alkoholu v krvi byla v době smrti 0,24 %. Jeho smrt byla původně klasifikována jako následek tupého traumatu. V roce 2002 byl vydán dokumentární film o Jacku Nanceovi s názvem I Don't Know Jack, financovaný Davidem Lynchem. Příběh Nance je vyprávěn téměř výhradně prostřednictvím rozhovorů s jeho rodinou, přáteli a kolegy, prokládaných ukázkami z mnoha jeho filmů. Z dokumentu vystupuje portrét komplikovaného muže, jehož sebedestruktivní tendence někdy převážily nad jeho tvůrčími dary.