Nanni Moretti, narozený 19. srpna 1953 v Brunecku v Itálii, je významný italský filmový režisér, producent, scenárista a herec. Narodil se římským rodičům, kteří byli oba učitelé. Jeho otec Luigi Moretti byl epigrafikem a učitelem řečtiny na univerzitě Sapienza v Římě, zatímco jeho bratr Franco Moretti se stal literárním vědcem. Během dospívání Moretti objevil své dvě vášně – kinematografii a vodní pólo, přičemž v roce 1970 hrál v první divizi italského šampionátu a v juniorském národním týmu. Moretti vyrůstal v Římě, kde objevil své dvě vášně – film a vodní pólo. Jeho otec byl epigrafikem Luigim Morettim, učitelem řečtiny na univerzitě Sapienza v Římě, a jeho bratr je literární vědec Franco Moretti. Dodnes žije v Římě, kde se od dětství věnoval svým dvěma vášním: filmu a vodnímu pólu. V roce 1970 hrál dokonce v první divizi vodního póla v Itálii a v juniorském národním týmu. Počátky filmové kariéry Po dokončení studií se Moretti vydal na dráhu producenta a v roce 1973 režíroval své první dva krátké filmy: Pâté de bourgeois a The Defeat (La sconfitta). V roce 1976 byl uveden jeho první celovečerní film Io sono un autarchico (Jsem soběstačný). V roce 1978 napsal, režíroval a hrál hlavní roli ve filmu Ecce Bombo, který vypráví příběh studenta majícího problémy se svým okolím. Po ukončení středoškolských studií prodal svou sbírku známek, aby si koupil filmovou kameru Super 8, pomocí které začal v roce 1973 natáčet domácí krátké filmy se svými přáteli. Jeho profesionální filmařská kariéra začala filmem Ecce bombo (1978), který se stal jeho prvním celostátním úspěchem a dodnes je pro mnoho Italů kultovním filmem. Mezinárodní průlom a ocenění Film Ecce Bombo byl promítán na festivalu v Cannes. Jeho další film Sogni d'oro (Zlaté sny) získal zvláštní cenu poroty na 38. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. La messa è finita (Mše skončila) vyhrál Stříbrného medvěda – zvláštní cenu poroty na 36. mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Moretti se stal jednou z velkých nadějí italského filmu v 80. letech, kdy natočil filmy Golden Dreams (1981), Bianca (1983) a The Mass Is Ended (1985). Jeho zkušenosti s vodním pólem později inspirovaly jeho film Red Wood Pigeon z roku 1989 ("palombella", což doslova znamená "malý holub", odkazuje na typ lobovaného střelu). Jeho levicové, ačkoli silně individualistické zaměření se projevuje ve filmech Red Lob (1989), Dear Diary (1993) a April (1997). Vrchol kariéry a mezinárodní uznání Moretti je pravděpodobně nejznámější svými filmy Caro diario (1993; následovaný v roce 1998 pokračováním Aprile) a La stanza del figlio (Pokoj syna, 2001). Je také držitelem tří cen David di Donatello za nejlepší film: za Caro diario v roce 1994, The Son's Room v roce 2001 a The Caiman v roce 2006. Film Caro diario (Dear Diary) z roku 1993 je strukturován do tří antologických epizod, prezentovaných jako kapitoly Morettiho otevřeného deníku. V tomto částečně autobiografickém komediálním filmu popisuje své myšlenky o různých životních situacích. Film byl vybrán do soutěže o Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes 1994, kde Moretti získal cenu za nejlepší režii. Caro Diario je rozděleno do tří propojených částí, kde Moretti bere diváky na objevnou cestu lidí, míst a záležitostí srdce. V části "Na mé Vespě" cestuje ulicemi Říma a nabízí rozmarnou a reflexivní prohlídku města. V části "Ostrovy" si Moretti spolu se svým přítelem Gerardem užívá ostrov Salina a objevuje radost z televize. V části "Doktor" se Moretti konfrontuje se svou frustrací z lékařské komunity, ale nakonec (spolu s publikem) vychází na druhé straně jako změněný člověk. The Son's Room (italsky: La stanza del figlio) je italský film z roku 2001, který Moretti režíroval, napsal a produkoval. Zobrazuje psychologické účinky na rodinu a jejich život po smrti syna. Film byl natočen ve městě Ancona a v jeho okolí, s obsazením vedeným Morettim, Laurou Morante a Jasmine Trinca. Film soutěžil na filmovém festivalu v Cannes 2001 a získal pozitivní recenze. Získal četná ocenění, včetně Zlaté palmy a ceny Davida di Donatella za nejlepší film. V Anconě je Giovanni terapeutem, jehož 17letý syn Andrea je obviněn z krádeže vzácného amonitového fosilu ze své školy. Andrea je suspendován a hájí svou nevinu. Později se však své matce Paole přizná, že on a jeho přítel ho ukradli jako žert a měli v úmyslu ho vrátit, než se rozbil. Po svém útoku na Berlusconiho ve filmu The Caiman a šibalském nahlédnutí do papežského výběrového procesu ve filmu We Have a Pope se milovaný italský režisér Nanni Moretti vrátil k melancholickému území svého vítěze Zlaté palmy The Son's Room pro svůj ponurý, převážně jemný film Mia Madre. Inspirován smrtí své vlastní matky Agaty v roce 2010, je Mia Madre střízlivým dramatem, zabarveným skutečným zármutkem, okořeněným a oživeným momenty frašky. We Have a Pope (původní název: Habemus Papam) je komediálně-dramatický film z roku 2011 režírovaný Nannim Morettim, v hlavních rolích s Michelem Piccolim a Morettim. Jeho původní název je latinský výraz pro "Máme papeže", fráze používaná při oznámení nového papeže. Příběh se točí kolem kardinála, který je proti své vůli zvolen papežem. K překonání jeho paniky je povolán psychoanalytik. Film měl premiéru v Itálii v dubnu 2011 a byl promítán v soutěži na 64. filmovém festivalu v Cannes. Pozdější tvorba a současnost The Caiman (2006) se částečně zabývá Berlusconiho kontroverzemi: v jednom ze tří portrétů italského premiéra hraje Berlusconiho sám Moretti. Jeho film We Have a Pope z roku 2011 byl promítán v soutěži na filmovém festivalu v Cannes 2011 a sleduje konkláve volící nového papeže. Jeho film Mia Madre z roku 2015 byl vybrán do soutěže o Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes 2015 a získal Cenu ekumenické poroty. Jeho filmy Three Floors a A Brighter Tomorrow z let 2021 a 2023 byly také vybrány do soutěže o Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes 2021 a 2023. Film Mia Madre (2015) režíroval a spoluscenáristicky napsal Nanni Moretti. V hlavní roli vystupuje Margherita Buy jako filmová režisérka Margherita. Ta natáčí film, v němž hlavní roli hraje známý americký herec Barry Huggins (John Turturro). Margheritinu matku Adu ztvárnila Giulia Lazzarina. Režisér Moretti obsadil sám sebe do vedlejší role Giovanniho, Margheritina bratra. Margherita má problémy přicházející z mnoha směrů. Její matka umírá – to je skutečně jádro zápletky. Ona a její bratr pro ni dělají, co mohou, ale je to pomalý, sestupný boj. Osobní život a další aktivity Moretti je také známý jako otevřený politický levičák v italské politice. V roce 2002 organizoval pouliční protesty proti vládě Silvia Berlusconiho. Kromě svého dokumentárního filmu The Thing (La cosa), který sleduje první setkání italských levicových militantů po návrhu na rozpuštění Italské komunistické strany v roce 1989. Žije v Římě, kde je spolumajitelem malého kina Nuovo Sacher, pojmenovaného podle Morettiho vášně pro Sacherův dort. Krátký film Il Giorno della prima di Close Up (Premiérový den Close-Up, 1996) ukazuje Morettiho v jeho divadle, jak se snaží povzbudit diváky, aby navštívili premiéru filmu Abbáse Kiarostamího Close Up. Moretti používal ve svých filmech určité herce několikrát, obvykle v menších rolích. Jeho otec Luigi se objevil v 6 filmech, Dario Cantarelli a Mauro Fabretti v 5, Antonio Petrocelli ve 4. Mezi významnější italské herce, které často zaměstnával ve svých filmech, patří Silvio Orlando, který se objevil v 5 filmech (včetně role protagonisty v Il caimano), a Laura Morante, která účinkovala ve filmech Sogni d'oro, Bianca a The Son's Room. Každý film, který režíroval od Caro diario, byl uveden v hlavní soutěži filmového festivalu v Cannes, v roce 2012 působil jako předseda poroty hlavní soutěže. Byl ředitelem Turínského filmového festivalu v letech 2007 a 2008. Nanni Moretti je považován za jednoho z nejvýznamnějších italských filmařů posledních desetiletí. Jeho filmy kombinují humor, politickou satiru a hluboké osobní reflexe, často s autobiografickými prvky. Díky svému jedinečnému stylu a schopnosti zachytit složitost lidských emocí si získal mezinárodní uznání a stal se jednou z klíčových osobností evropské kinematografie.

Mia madre