Lucio De Caro

Lucio De Caro (15. ledna 1922, Pescara, Itálie – 8. dubna 2008) byl italský scénárista, režisér, střihač a novinář. Jeho filmová kariéra se rozprostírala přes několik desetiletí a zahrnovala spolupráci s významnými italskými režiséry. Počátky kariéry Lucio De Caro začínal jako novinář, než se přesunul do filmového průmyslu. Svou filmovou dráhu zahájil jako asistent režie a dokumentarista. Jeho režijní debut přišel v roce 1943 s filmem Il ventesimo duca (Dvacátý vévoda), který byl natočen během druhé světové války v Cinecittà, ale do kin se dostal až v roce 1945. Film byl adaptací divadelní hry L'ultimo Lord od Uga Faleny a vyprávěl příběh mladého vévody, jeho vztahu s divadelní herečkou a následných rodinných komplikací. Scénáristická práce Po delší pauze, během níž se věnoval především novinařině, se De Caro v 70. letech výrazně prosadil jako scénárista. Významným milníkem v jeho kariéře byla spolupráce se Stefanem Vanzinou (známým pod pseudonymem Steno) na scénáři k filmu La polizia ringrazia (Execution Squad) z roku 1972. Tento kriminální snímek, který se odehrával během italských "olověných let", zaznamenal velký komerční úspěch a stal se jedním z prvních významných příkladů žánru poliziottesco (italské policejní filmy). Dalším důležitým projektem, na kterém se De Caro podílel jako scénárista, byl historický film Giordano Bruno (1973) režiséra Giuliana Montalda. Tento biografický snímek zachycoval poslední roky života renesančního filozofa, básníka a vědce Giordana Bruna, který byl upálen na hranici za kacířství. Film byl produkován Carlem Pontim a v hlavní roli exceloval Gian Maria Volontè. Režijní tvorba V polovině 70. let se De Caro vrátil k režii. V roce 1974 natočil film Processo per direttissima, který byl inspirován skutečnými událostmi – případem Giuseppe Pinelliho a teroristickým útokem na vlak Italicus. Snímek byl uveden na festivalu v Cannes v sekci Quinzaine des Réalisateurs. Film sledoval příběh mladého dělníka, který zemře za nejasných okolností během policejního výslechu po teroristickém útoku, a novinářky, která se snaží odhalit pravdu. O rok později režíroval melodramatický film Piange... il telefono (1975) s populárním zpěvákem Domenicem Modugnem v hlavní roli. Film byl postaven na stejnojmenné písni a kombinoval prvky sentimentálního příběhu s melodramatem. V roce 1976 natočil komedii Come ti rapisco il pupo (Jak ti unesu dítě), adaptaci románu Donalda E. Westlaka. Film vyprávěl příběh skupiny nešikovných zlodějů, kteří unesou syna miliardáře, což vede k řadě komických situací. Ve filmu účinkovali známí italští komici z milánského kabaretního klubu Derby, včetně Massima Boldiho a Tea Teocoliho. Spolupráce na úspěšných filmech De Caro se také podílel na scénářích k populární sérii filmů s Budem Spencerem v roli neapolského policejního komisaře přezdívaného "Piedone" (Placka). Napsal scénář k druhému dílu série Piedone a Hong Kong (Flatfoot in Hong Kong, 1975), který režíroval Steno. Tyto akční komedie patřily k divácky velmi oblíbeným snímkům své doby. Lucio De Caro zemřel 8. dubna 2008 ve věku 86 let, zanechávaje za sebou rozmanitou filmografii, která zahrnovala jak vážná dramata s politickým podtextem, tak i populární komedie. Jeho schopnost pracovat napříč žánry a spolupracovat s významnými italskými filmaři z něj činí zajímavou, byť možná ne dostatečně doceněnou osobnost italské kinematografie druhé poloviny 20. století.