Bruce LaBruce, narozen 3. ledna 1964 v Tivertonu, Ontario, Kanada, je kanadský režisér, scenárista, fotograf, umělec a představitel undergroundové kinematografie. Tento kontroverzní tvůrce je známý svým provokativním přístupem k filmové tvorbě, v níž kombinuje explicitní sexuální obsah s konvenčními narativními technikami a zkoumá témata, která mainstreamové publikum často považuje za šokující nebo znepokojivá. Počátky a vzdělání LaBruce studoval film na Yorkské univerzitě v Torontu, kde byl jeho mentorem uznávaný filmový kritik Robin Wood. Během studií psal pro filmový časopis Cineaction a začal experimentovat s natáčením na formát Super-8mm. První veřejnou pozornost získal jako spoluvydavatel queer punkového zinu J.D.s, který vytvářel společně s G.B. Jones. Tento zin se stal významným hlasem rodícího se queercore hnutí, které představovalo queer odpověď na punkovou subkulturu 80. let. Filmová kariéra LaBrucova filmografie je charakteristická svým nekompromisním přístupem k zobrazování sexuality a politických témat. Jeho debutový celovečerní film No Skin Off My Ass (1991) se stal kultovním dílem, které údajně patřilo mezi oblíbené filmy Kurta Cobaina. Tento nízkorozpočtový snímek o gay kadeřníkovi, který se zamiluje do skinheada, položil základy jeho provokativního stylu. V následujících letech natočil filmy jako Super 8½ (1993), volně inspirovaný jeho vztahem s filmařkou G.B. Jones, a Hustler White (1996), který spolurežíroval s Rickem Castrem. Hustler White, v němž hrál model Tony Ward (bývalý přítel Madonny), se stal jeho prvním mezinárodním komerčním úspěchem a byl uveden v sekci Panorama na Berlinale v roce 1996. Kontroverzní tvorba LaBrucovy filmy často zkoumají tabuizovaná témata jako sexuální fetiše, BDSM, rasově motivované násilí, amputační fetišismus, gerontofilii, mužskou a ženskou prostituci, incest mezi dvojčaty a zombie či upíří sexualitu. Jeho dílo Skin Flick (1999) pokračovalo v tématech zkoumaných v No Skin Off My Ass a bylo vydáno ve dvou verzích – cenzurované a necenzurované. V roce 2004 natočil The Raspberry Reich, který kombinoval levicovou politickou agendu s explicitním sexuálním obsahem. Film Otto; or, Up with Dead People (2008) měl premiéru na festivalu Sundance a představil příběh mladého zombie, který se objeví na odlehlé dálnici a nemá tušení, odkud přišel nebo kam jde. Mezinárodní kontroverze a uznání Film L.A. Zombie (2010) byl zakázán na Mezinárodním filmovém festivalu v Melbourne, protože podle australských cenzorů by mu byla odmítnuta klasifikace. Přesto byl film později promítán na novozélandském queer filmovém festivalu OutTakes. V roce 2013 LaBruce natočil Gerontophilia, film o mladém muži, který objevuje romantickou a sexuální přitažlivost ke starším mužům. Tento snímek představoval odklon od jeho explicitnějších děl a získal hlavní cenu na Festival du Nouveau Cinema v Montrealu. V roce 2014 jeho film Pierrot Lunaire, adaptace Schoenbergova modernistického písňového cyklu, získal zvláštní cenu poroty Teddy Award na Berlinale. Nedávná tvorba V roce 2020 LaBruce natočil Saint-Narcisse, film zasazený do Quebecu roku 1972, který sleduje příběh identických dvojčat (obě role ztvárnil Félix-Antoine Duval), která byla oddělena při narození a nevěděla o existenci toho druhého, dokud se nesetkají a nezačnou incestní vztah. Film měl premiéru v sekci Venice Days na 77. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jeho nejnovější film The Visitor (2024) je britskou reimaginací Pasoliniho klasického filmu Teorema z roku 1968. Snímek, v němž hraje burleskní umělec Bishop Black v titulní roli, zobrazuje příběh uprchlíka, který se dostane do domu vyšší třídy v Londýně a postupně svádí každého člena rodiny. Film byl uveden v sekci Panorama na 74. Mezinárodním filmovém festivalu Berlinale. Umělecký přínos a uznání LaBrucova tvorba byla oceněna retrospektivami v prestižních institucích, včetně TIFF/Bell Lightbox v Torontu v roce 2014 a Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku v roce 2015. Jeho díla jsou součástí filmové sbírky MoMA. V roce 2022 mu byla věnována retrospektiva v La Cinémathèque québécoise v Montrealu. Kromě filmové tvorby je LaBruce také uznávaným fotografem, jehož výstavy, jako například "Obscenity" v galerii La Fresh v Madridu, vyvolaly značný rozruch. Je autorem knih The Reluctant Pornographer (1997), Porn Diaries: How To Succeed in Hardcore Without Really Trying (2020) a The Revolution Is My Boyfriend (2024). Bruce LaBruce zůstává jedním z nejvýraznějších hlasů queer kinematografie, který neustále posouvá hranice filmového vyjádření a zkoumá témata, jež mainstreamová společnost často považuje za kontroverzní. Jeho dílo je charakteristické svým punkovým étosem, politickou angažovaností a nekompromisním přístupem k zobrazování sexuality jako nástroje společenské změny.