Vítězslav Nezval

6.7
Vítězslav Nezval
Vítězslav Nezval
Narodil se jako syn venkovského učitele. Gymnázium vystudoval v Třebíči (1911 -1919) a roku 1920 odešel na studia do Prahy, jež však nedokončil. Do literatury vstoupil ve stejné době jako Jiří Wolker a Jaroslav Seifert, jako příslušník generace opojené mírovými perspektivami a vizi sociální revoluce. Pro umělecký vývoj bylo podstatné setkáni s Čapkovými překlady francouzské poezie, zvláště Jeana Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira, stejně jako přátelství s Jiřím Mahenem. Po básnické prvotině Most (1922) bylo skutečnou událostí vydáni sbírky Pantomima (1924), představující - i díky typografické podobě Karla Teigeho - jakýsi programový manifest poetismu, stylu, jenž začal krystalizovat během přednášek uměleckého sdružení Devětsil, kterého byl od roku 1922 významným členem. Mistrovskou formu Nezval osvědčil v syntetických skladbách Akrobat a Edison (1927). Poetistické období uzavřela sbírka Básně noci (1930), dedikovaná zemřelému Otokaru Březinovi. V první polovině 30. let vychází několik Nezvalových sbírek poznamenaných improvi-začním chvatem a okázalou - ovšemže jen literární - protiměšfáckou vzpourou (Pět prstů; Skleněný havelok, 1932; Zpáteční lístek, 1933). Velkého čtenářského úspěchu dosáhla sbírka Sbohem a šáteček (1934). Novou etapu Nezvalova básnického vývoje představovalo převzetí surrealistické básnické metody. Značný význam meto i osobní přátelství s francouzskými surrealisty Paulem Eluardem, André Bretonem aj. Z této tvůrčí etapy pocházejí sbírky Žena v množném čísle (1936), Praha s prsty deště (1936) a Absolutní hrobař (1937). Poté Nezval tuto poetiku opouští a zároveň se rozchází se surrealistickou skupinou, u jejíhož zrodu v roce 1934 stál Poté se Nezval přiklonil ke "klasickému" pojetí básníka, což se projevilo ve sbírce Pět minut za městem (1940). Jde o jednu z nejodvážnějších knih vyšlých za okupace. Uvědomovati a posilovati význam měla i prévostovská adaptace Manon Lescaut (1940). Po válce se Nezval jasně přiklání ke klasicizujícím estetice socialistického realismu, vytváří freskovité oportunní poémy Stalin (1950) a Zpěv míru (1950), dále formou i obsahem zcela tradicionalistickou knihu Z domoviny (1951) a angažovanou hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). Přesto není možné Nezvala beze všeho zahrnout mezi loajální chvalopěvce, a už vůbec ne mezi sektářské dogmatiky, byt se kolem něho točili (L. Štoll, V. Kopecký). Mnohorozměrný a nevyčerpatelný Nezvalův talent se projevoval i v próze a dramatu. Patří sem jen velmi málo dějové a komentáři přeplněné prózy (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Dolce far niente, 1931 a pan Marat, 1932) nebo trilogie "ideových" procházek po městech (Neviditelná Moskva, 1935; Ulice Git-le-Coeur, 1936, Pražský chodec, 1938) a "černý román" Valerie a týden divů (1945). Vítězslav Nezval byl tvůrcem nevyčerpatelné produktivnosti, úžasné lehkosti formy a těkavé eklektičnosti. Jeho dílo neobyčejným způsobem obohatilo českou poezii; zasáhl prakticky všechny její formy a žánry, především pak lyrické, zdokonalil techriku verše, osvobodil ho do zajetí lumírovské a symbolické stylizace. Jeho improvizační překotnosti se stejně lehce dařilo jak v nezávazně salonním žargonu hlasatele prole-tářské revoluce, v hravé metodě poetismu, v surrealistické imaginativnosti, tak i v socrealistických ódách v dobách vítězné komunistické totality. 26. Letní filmová škola
Narození:
26. 5. 1900
Biskoupky, Brno-venkov, Morava
Úmrtí:
6. 4. 1958
Praha, Československo

Znáte z


Vítězslav Nezval: Filmy a pořady 25