Eric Rohmer

též *4.4.1920 Eric Rohmer, o deset let starší než Godard, Truffaut a Chabrol, je posedlý skrýváním svého osobního života. Uvolil se poskytnout několik rozhovorů různým časopisům, ale zřídkakdy uvedl tutéž informaci dvakrát. Narodil se v Nancy 4. dubna 1923... nebo 1. prosince 1920... nebo 4. dubna. Je ženatý a má dvě děti, ale trvá na tom, že jeho rodinný život je naprosto oddělený od jeho profesionální dráhy ? v naprostém protikladu ke Godardovi a Chabrolovi, jejichž manželství byla profesionálním partnerstvím, a Truffautovi, který svým dětem dal jména podle filmů. Jako dítě se o film příliš nezajímal, říká, dostal se k němu až dost pozdě, když jako student objevil Cinématéku. Během okupace napsal román, nazvaný Elizabeth nebo Les Vacances (Prázdniny), a po válce začal psát pro filmové časopisy. Jeho pravé jméno je Jean-Marie Maurice Schérer, ale pro román použil pseudonym "Gilbert Cordier", který, když začal psát pro filmové časopisy, změnil na "Eric Rohmer". Počátkem padesátých let se Rohmer přidal ke svým přátelům Truffautovi, Godardovi, Chabrolovi a Rivettovi, kteří psali pro nově založené Cahiers du Cinéma pod vedením André Bazina. Pro tento časopis psal více než deset let a v období 1958 až 1963 byl jeho šéfredaktorem. Během padesátých let Rohmer taky natočil více než půl tuctu krátkých filmů, jejichž délka sahala od deseti do šedesáti minut ? Journal d'un scélérat (1950), Présenation, ou Charlotte et son steak (1951-61), Bérénice (1954), La Sonate a Kreutzer (Kreutzerova sonáta, 1956), Véronique et son cancre (Véronique a její lajdák, 1958) ? a v roce 1959, onom přelomovém roce francouzského filmu, natočil svůj první celovečerní film Znamení lva pro novou produkční společnost Clauda Chabrola. Když byl Chabrol donucený společnost prodat, film byl přestříhaný a nově ozvučený, a když byl uvedený, vyvolal jenom mírný zájem. Zatímco Godard, Truffaut a Chabrol se svými celovečerními debuty slavili enormní úspěchy, Eric Rohmer podobně jako Jacques Rivette uvízl v pozadí Nové vlny. Bylo mu už téměř čtyřicet a pro Rohmera to nemohl být příjemný zážitek. Stáhnul se, pokračoval v redigování Cahiers a uvědomil si, že jediným ekonomicky únosným způsobem, jak pokračovat v natáčení osobních filmů, bylo točit krátké filmy na 16 mm. Tímto způsobem byly natočeny první dva díly z jeho série Morálních příběhů, Boulangere de Monceau (Pekařka z Monceau, 1962, 26 min) a La Carriere de Suzanne (Zuzančina kariéra, 1963, 60 min), stejně jako Nadja a Paris (1964, 13 min), Place de l'Étoile (1965, 15 min), Une Étudiante d'aujourd-hui (1966, 13 min) a Fermiere a Montfaucon (1968, 13 min). Všechny tyto filmy, stejně jako všechny čtyři celovečerní filmy, které tvoří cyklus Morálních příběhů, produkoval Barbet Schroeder, s nímž Rohmer v roce 1962 založil produkční společnost Les Films du Losange; koncem šedesátých let se k Schroederovi přidal Pierre Cottrell. Je zřejmé, že Les Films du Losange poskytly Rohmerově křehké kariéře životně důležitou ochranu a podporu. Poté, co odešel z Cahiers du Cinéma, Rohmer přešel do televize a v letech 1964 až 1966 režíroval čtrnáct filmů na nejrůznější témata pro O.R.T.F. a Télévision scolaire. V roce 1965 Les Films du Losange jako první celovečerní projekt produkovaly povídkový film na 16 mm, Paris vue par... (Paříž očima...); Rohmerovým příspěvkem byla skeč "Place de l'Étoile". V roce 1967 si už Rohmer mohl dovolit návrat k 35 mm formátu pro další epizodu z připravovaného cyklu Morálních povídek, Moje noc u Maud (Ma nuit chez Maude). Ale Jean-Louis Trintignant nebyl téměř rok k dispozici, takže produkce tohoto filmu, který měl upevnit Rohmerovu pověst a poprvé mu jako filmaři dát určitý pocit zabezpečení, musela být odložena. Místo toho Schroeder a Rohmer prodali televizní práva na dva krátké filmy, které natočili, a malý obnos, který obdrželi, použili na natočení čtvrté Morální povídky Sběratelka (La Collectionneuse) s neherci. Jejich jedinými výdaji onoho léta byl filmový materiál a pronájem domu v Saint-Tropez, v němž se film odehrává a kde byli ubytováni herci a štáb. Měli taky malý rozpočet pro plat kuchařky, která údajně během celého natáčení nevařila nic jiného než zeleninovou polévku. Taky se objevila ve filmu. Herci a štáb pracovali na procenta. Film vzbuzoval velké očekávání, ale teprve o dva roky později, kdy měl premiéru na canneském festivalu, se zdálo, že Rohmer, blížící se padesátce, má jako filmař budoucnost zaručenou. Rychle následovaly poslední dvě Morální povídky ? Klářino koleno (Le Genou de Claire, 1969) a Láska odpoledne (1972). Teprve po více než třech letech začal pracovat na post-Morální povídce, adaptaci Markýzy z O... (1975) Heinricha von Kleista. Podle Rohmerových prohlášení to působilo dojmem, že se v budoucnu soustředí na historické filmy, žánr, s nímž se blíže seznámil při své práci ve vzdělávací televizi v polovině šedesátých let. z knihy Jamese Monaca "Nová vlna" (přel. V. Janeček a T. Liška), AMU 200; 28. Letní filmová škola