Simona Chytrová

Armáda se krátce po sametové revoluci stala oblíbeným ztělesněním neduhů socialistické společnosti. Na konci května 1991 měl premiéru komediální Tankový prapor, o pouhý měsíc později se v kinech objevila komornější, méně divácky vděčná a notně temnější Tichá bolest, která navzdory svým nesporným filmařským kvalitám právě ze zmíněných důvodů větší ohlas nevyvolala. A o další rok později spatřila přítmí kinosálů vojenská řachanda Černí baroni. Všechny tři snímky se vracely do tuhých poměrů 50. let a hořkosladce zobrazovaly absurdní byrokracii zelených hlav.

Zítra to roztočíme, drahoušku...!, Jáchyme, hoď ho do stroje!, Létající Čestmír, večerníček Radovanovy radovánky nebo Okresní přebor patří mezi památná díla s Luďkem Sobotou. Herci a baviči je dnes osmdesát let, což si říká nejen o blahopřání, ale i o připomenutí jeho kariéry.

Osmi z deseti režisérů by podobná látka pod rukama asi ztěžkla v nudnou banalitu o ničem, režisér Vít Olmer ale Vůni kávy proměnil ve svižnou vyprávěnku o tvorbě, nevěře, odsunu, podnikání i pražení kávy, na kterou se navzdory tematické roztříštěnosti docela pěkně dívá. Olmer se v ničem nepatlá, nad ničím se nedojímá, "jen" lehkou rukou vypráví. S takovou máte tendenci filmu odpustit i jeho hloupý konec.