Vlasta Burian

7.7
Vlasta Burian
Vlasta Burian
Legendární komediální herec a principál Vlasta Burian si během své bohaté kariéry vysloužil přezdívku Král komiků. Narodil se 9. dubna 1891 v Liberci do krejčovské rodiny, po deseti letech jeho života se však rodina přestěhovala do Prahy, kde vyrůstal v prostředí legendárního Žižkova. Díky známým jeho otce byl od malička v kontaktu s divadelním uměním a často s rodinou navštěvoval Národní divadlo i menší soubory. Byl živelným dítětem, zpíval a rodině přehrával různorodé scénky. Zároveň našel zalíbení ve sportu, což si držel celý život, a dokonce nastupoval jako gólman v barvách Viktorie Žižkov a Sparty Praha. Své bavičské nadání začal uplatňoval v pražských putykách, kde zaznamenal velký úspěch a rozhodl se touto cestou živit. Nejprve vystupoval na velkých prknech v Divadle na Vinohradech a Švandově divadle. Posléze se však přesunul do kabaretů, kde mohl lépe vyniknout jeho individualismus a výrazná komika. Po konci první světové války se zhostil i několika rolí klasických děl v Národním divadle a nastoupil jako ředitel divadla Rokoko, kde působil až do roku 1925, kdy založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana, dnes známé jako Divadlo Komedie. Postupem let vybudoval v okolních prostorech divadla také módní salón, dílny, moderní foyer, kino Vlasta a vydával divadelní časopis. Do světa filmu vtrhl v americkými grotesky inspirované hříčce Karla Antona Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku (1923), která se nedochovala. Následovaly další komedie těžící z jeho fyzického humoru Lásky Kačenky Strnadové (1926), Pygmalionem inspirovanou Falešná kočička aneb Když si žena umíní (1926) a morbidní černohumornou grotesku Milenky starého kriminálníka (1927). Ačkoliv se divácky úspěšné komedie vyvedly, absence zvuku Burianovi ubírala na jeho výrazném slovním humoru, kterým diváky fascinoval na divadle. Po zvukovém převratu už mu tedy nebránilo nic v tom, aby se stal hvězdou prvního formátu a přední tváří prvorepublikové kinematografie. Sérii veleúspěšných filmů odstartovala tuzemsky první zvuková komedie C. a k. polní maršálek (1930), která zároveň přinesla klíčové aspekty opakující se napříč jeho filmovou kariérou. Snímek je vystaven na komedii omylů, záměn, slovních hříčkách, lidovém humoru a Burianem zpívanou písní, z které se později stal i rádiový hit. Obdobné schéma bylo stavební složkou pro většinou Burianových komedií a řada titulů byla uvedena i na divadle. Snímek byl souběžně natáčen i v německé verzi, díky čemuž výrazně pronikl na mezinárodní trh. Maršálka režíroval Karel Lamač, který byl společně s režisérem Martinem Fričem nejbližším Burianovým tvůrčím partnerem. Roku 1931 představil komedie To neznáte Hadimršku! a On a jeho sestra, načež s ním roku 1932 vyšly tři filmy - detektivní parodie Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, komedie obsahující jeho slavně komolené cizojazyčné písně Funebrák a aristokratický Anton Špalec, ostrostřelec. Martin Frič jej obsadil do atypické role Chlestakova v adaptaci Gogolova Revizora (1933) a jeho jediné vážné záporné role v psychologickém dramatu U snědého krámu (1933). Z nepřeberného množství populárních filmů třicátých let můžeme zmínit komedie Nezlobte dědečka (1934), Hrdina jedné noci (1935) či Tři vejce do skla (1937). S nástupem protektorátu se četnost jeho filmů snížila, jeho popularita však naopak stoupala, což přilákalo zájem nacistických příslušníků, kteří jej lanařili k natočení německy mluvené komedie, na což Burian nikdy nepřistoupil a natáčení se vyhýbal. Za války pomáhal židovským zaměstnancům a v divadle skrýval partizánskou vysílačku. Ze strachu z odhalení a zodpovědnosti svolil s účinkováním v pronacistickém rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore (1941), satiricky odsuzující Jana Masaryka. Tato skutečnost se mu společně s vysokým životním standardem stala po válce osudnou. Za období protektorátu platil za nejoblíbenější komediální osobnost a natočil dnes nejvíce reprízované komedie U pokladny stál (1939), fantaskní verzi Barona Prášila která byla později přejmenovaná na Když Burian prášil (1940), kde se mimochodem poprvé a naposledy setkal s Oldřichem Novým, Přednosta stanice (1941) či Prodám svou ženu (1941). Poslední film během války natočil roku 1942 s názvem Ryba na suchu, načež se již ve filmu nevyskytoval. Ve velké většině svých filmů a divadelních hrách utvořil komediální dvojici s Jaroslavem Marvanem, který se po válce osamostatnil a převzal místo populárního komika díky komedii Dovolená s Andělem (1952), jehož původní námět údajně vymyslel sám Burian. Po válce se stal Burian obětí socialistických soudních procesů, byl obviněn z kolaborantství, bylo mu zabaveno divadlo, přišel o svou vilu a veškerý majetek. Jeho psychický stav stav se zhoršil, maniodepresivní stavy se začaly stupňovat a dříve nejoblíbenější herec se stal lynčovaným nepřítelem nastupujícího komunistického režimu, do kterého si tehdejší společnost promítala veškerou nenávist způsobenou ranami druhé světové války, kvůli jeho během války přetrvávajícímu bohatství. Žil v ústraní a po vlně soudních procesů se snažil navrátit na divadelní prkna i filmová plátna. Angažmá mu poskytlo například Hudební divadlo Karlín, titulní role vystavěné na jeho osobnosti už však nedostával a musel se několik let živit těžkou manuální prací. Až mnoho let po soudních řízeních byl oficiálně rehabilitován a očištěn, čímž se vytratila spojitost s nařčením z kolaborantství. Návrat na filmové plátno přišel s agitační budovatelskou komedií Slepice a kostelník (1950), kde s velkým sebezapřením a ponížením ztvárnil prospěchářského kostelníka Kodýtka. Díky této skutečnosti mohl nadále hrát. Díky Janu Werichovi byl obsazen do role rádce Atakdále v oblíbené pohádce Byl jeden král... (1954), která zůstává jeho nejpamětihodnějších poválečných rolí. S Janem Werichem, který proti Burianovi během války neprávem zbrojil a po válce se mu tak snažil jeho jednání odčinit, propůjčili hlas v krátkometrážním animovaném filmu Jana Trnky Dva mrazíci (1954). Jeho posledním filmovým vystoupením zůstane vedlejší role v povídkové komedii Martina Friče Zaostřit, prosím! (1956). S horšícím se zdravím již nebyl schopen předvádět energií nabité herecké výstupy, přesto však k obživě musel vystupovat po estrádách se silným zápalem plic. Po boku své celoživotní partnerky Niny zemřel v zimě roku 1962. Po revoluci se mu dostalo zasloužené rehabilitace a uznání. Na jeho počest se udílí několik cen a jeho ostatky byly převezeny z Vinohradského hřbitova na Vyšehrad, kde je hrob umístěn mezi řadou tuzemských velikánů, mezi které Vlasta Burian neodmyslitelně patří, což dokládají i stále reprízované a populární "burianovské" komedie.
Narození:
9. 4. 1891
Liberec, Rakousko-Uhersko
Úmrtí:
31. 1. 1962
Praha
Vlastní jméno:
Josef Vlastimil Burian
Přezdívky:
Král komiků

Znáte z


Vlasta Burian: Filmy a pořady 79