Kde se vzal fenomén severských krimi, v nichž nejde ani tak o geniální dedukční schopnosti vyšetřovatelů, jako spíše o povzdechnutí nad nevyřešitelným zlem v jádru lidské společnosti? V těchto dnech máte možnost si v kinech připomenout jeden z etalonů tohoto značně temného žánru.
Vymítač ďábla (The Exorcist), který měl v amerických kinech premiéru přesně před padesáti lety, není obyčejným filmovým hororem. Po Love Story (1970) a Kmotrovi (1972) byl dalším kasovním fenoménem dekády, kdy Hollywood přecházel od konzervativní studiové tvorby k modernějšímu apelu v podobě umělečtějších a tematicky často kontroverzních blockbusterů. Natáčení filmu o dvanáctileté Regan (Linda Blair), již posedne démon Pazuzu, bylo dle některých pamětníků prokleté, přičemž lidé v davech chodili na snímek slibující nepřístupné spojení temných aspektů náboženství se sexuálním podtónem. Legendární horor Williama Friedkina ovšem podává také zprávu o naději, lidské dobrotě a o božím zásahu v době Vánoc.
Pětatřicetiletá americká herečka Emma Stone patří nepochybně k nejrespektovanějším a nejpopulárnějším osobnostem své generace v Hollywoodu. Má dar vybírat si role, jež kombinují divácký, kritický a akademický zájem, jak dokazuje její oscarový výkon v La La Landu. Její aktuální snímek Chudáčci půjde do českých kin koncem ledna a v USA patří mezi oscarové favority. V rámci jeho propagace se spolu s kolegy rozhovořila o svých nejoblíbenějších filmech, přičemž jejich volby vyvolaly pořádnou melu.
Od chvíle, kdy ve Fargu z roku 1996 nacpal nebohého Stevea Buscemiho do drtičky, se Peter Stormare definitivně zapsal do mysli publika. Švédský herec, jenž dnes slaví sedmdesáté narozeniny, na stříbrném plátně vzbuzuje strach a respekt. V rozhovorech však hýří historkami ze zákulisí natáčení a dokazuje, že filmový průmysl a práci s kreativními lidmi zbožňuje. A je vděčný za to, kam to ve velké konkurenci dotáhl. Pokud mu napíšete obdivný dopis, rozhodně na něj prý odpoví.
Pražské kino Ponrepo spadající pod správu Národního filmového archivu ve spolupráci s Velvyslanectvím USA na podzim uvede rozsáhlou retrospektivu mistra napětí Alfreda Hitchcocka, přičemž vstup na všechny projekce bude zcela zdarma. Proto si už nyní naplánujte, na které projekce byste rádi vyrazili.
Každý rok čekáte na to, že přijde dílo s velkým D. Film, který „řekne všechno“. Něco, co shrne naši dobu do jednoho stlačeného uměleckého časoprostoru. Naposledy jsem tohle zažil s mexickým filmem s příznačným názvem Naše doba od Carlose Reygadase v roce 2018. Mezitím vždy vznikne mnoho skvostných miniatur, dokonalých psychologických mikrokosmů, kdy se na detailu ukáže celek, jen si ho musíme umět domyslet. Vznikají jednotlivé silné příběhy, které nemají přesah k veškerenstvu. Ale natočit něco rozmáchlého, co v sobě pojme všechny vrstvy reality, se nepodaří jen tak někomu. Zvládla to Unavená naděje.
Abychom uvěřili dění na plátně, musíme potlačit nedůvěru a přistoupit na hru, kterou s námi filmaři a filmařky hrají. Ale co když pohyblivé obrázky přijímáme tak ochotně proto, že jejich princip už dávno dobře známe?
Autor Pulp Fiction proslul nejen vlastní kultovní tvorbou, nýbrž i nebývalým rozhledem a nadšenectvím v oblasti celého spektra kinematografie. Quentin Tarantino je zapálený cinefil, jenž má ve sklepě zrenovovanou videopůjčovnu, spolu s kolegou a kamarádem Rogerem Avarym provozuje fanouškovské podcasty a nově napsal knihu Cinema Speculation, v niž svérazně pěstuje filmovou kritiku. A přirozeně se najde řada jinak uznávaných snímků, jež v průběhu let sepsul.
Hollywood je proslulý remaky evropských snímků, které se však neshledávají s pozitivním ohlasem. Vlastní kategorii tvoří předělávky filmů skandinávských, jež jsou přesným opakem uhlazeného hollywoodského stylu. Stojí tedy některé americké remaky vůbec za to?
Od ikonických švédských dramat vzniklých po první světové válce přes norské ponory do historie až ke globálnímu fenoménu scandi noir. Severské filmy mají ve využívání knižních předloh dlouhou a úspěšnou tradici.
Vlivný britský magazín Sight & Sound na začátku prosince zveřejnil výsledky své věhlasné ankety, kterou pořádá každých deset let. I díky této periodicitě, již se daří držet už od roku 1952, působí výběr nejlepších filmů všech dob seriózně a důležitě, což kdysi zmínil i slavný kritik Roger Ebert, podle něhož je tato anketa tou jedinou důležitou.
Steven Spielberg tento týden v kinech uvádí rodinné drama Fabelmanovi, v němž vzpomíná na vlastní dětství, klíčící vášeň pro kinematografii i na rozpory rodičů. Není přitom zdaleka první (a ani poslední) slavný režisér, jenž využil celovečerní formát k oživení dávných vzpomínek a který publiku odkryl taje, radosti i strasti svého dospívání.
Jan Žižka se od středy probíjí hordami nepřátel v historicky nejdražším českém filmu, jehož půlmiliardový rozpočet pomohl oživit tuzemské reálie přelomu 14. a 15. století. Středověké kulisy a s nimi spojené příběhy jsou pro světové filmaře dlouhodobě lákavé a výpravy do doby, kdy dosažení dospělosti bylo vzhledem k všudypřítomnému násilí či morovým ranám ošemetné, vidíme na velkých plátnech nebo na streamu každoročně. Připomeňme si tedy deset spíše zapadlejších a přehlížených titulů, jimiž se středověk ve vší jeho znepokojivosti a nebezpečí podařilo oživit autenticky.
Mezi nejslavnější horory sedmdesátých let by většina lidí zřejmě zařadila Čelisti, Texaský masakr motorovou pilou nebo Vymítače ďábla, ale zapomínat by se nemělo ani na Poslední dům nalevo. Půlstoletí starý kmotr exploatačních filmů o zločinu a trestu se podílel na vystřízlivění americké kinematografie, která začala k motivům vraždy a umírání přistupovat dospěleji, a v průběhu let si uchoval pozici filmu stejnou měrou kontroverzního i vlivného.
Casablanca, Sunset Boulevard či Amadeus. Výpis slavných a vlivných hollywoodských titulů, které natočili režiséři a režisérky z neanglicky hovořících zemí, by byl vyčerpávající. Za více než 120 let existence kinematografie si do Hollywoodu přijela plnit své sny spousta evropských nebo asijských umělců, a jelikož si dnes připomínáme čtvrté výročí úmrtí Miloše Formana, nastává vhodná doba se za těmito režisérskými osobnostmi krátce ohlédnout. Málokdo si ostatně uvědomuje, jak výraznou stopu zahraniční tvůrci v USA zanechávají a kdo všechno se mezi ně řadí.
