MFF v Cannes

MFF v Cannes 1962: nominace a vítězové

15. ročník

Předávání cen: 23. 5. 1962

Zlatá palma

Vítěz
  • Dané slovo
    Dané slovo

    Zé de Burro musí splnit to, k čemu se zavázal pohanské africké bohyni Iansã. Tu brazilský náboženský synkretismus spojil se svatou Barborou. Kněz ale Burra nepustí do kostela. Poutník je tak nucen čekat se svým obrovským křížem před kostelem, přičemž celá událost postupně proniká do místního tisku a vůbec začíná nabírat poněkud nežádoucí směr.

    Dané slovo bylo velkým překvapením na MFF v Cannes v roce 1962, kde byl snímek nadšeně přijat kritikou i diváky. V této euforii mu porota udělila cenu nejvyšší: Zlatou palmu. Dnes to vypadá, že je film zapomenutý, ačkoli mu tehdy byla dána přednost před díly jako Anděl zkázy Luise Buñuela, Zatmění Michelangela Antonioniho nebo Kapka medu Tonyho Richardsona. Brazilský snímek lze chápat jako pamflet na téma intolerance nebo jako alegorii na vítězství víry nad pohanským kultem. Je třeba si uvědomit, že scénář kontroloval pověřený kněz a církev poskytla kostýmy i rekvizity, aby byla dodržena „čistota“. Debutující Anselmo Duarte chtěl dodat filmu punc dokumentárnosti, a tak záměrně vybral povětšinou neznámé začínající herce. Děj zasadil do lidového prostředí státu Bahia, avšak jej oprostil od jeho folklórního a exotického kontextu. S odstupem více než čtyřiceti let je zřejmé, že Dané slovo zůstává pro nás zajímavým svědectvím doby, důkazem renesance brazilského filmu a ukázkou kinematografie, od níž se cinema novo distancuje. Autor literární předlohy Dias Gomes a jeho žena Janete Clairová se v osmdesátých letech stávají s nástupem televize hlavními scenáristy prvních televizních románů (u nás chybně označovaných jako telenovely). Režisér Anselmo Duarte (nar. 1920) ztvárnil přes padesát nejrůznějších rolí. Asi nejzajímavější je jeho účast v nedokončeném filmu Orsona Wellese Všechno je pravda. Jinak se spíše proslavil v rolích svůdníků v chanchadas odehrávajících se v Riu de Janeiru. Jeho kariéra je velmi proměnlivá a většina filmografie je tvořena komerčními filmy toho nejhrubšího zrna. Dané slovo je jeho jediným výraznějším úspěchem, na nějž se snažil několikrát neúspěšně navázat (za zmínku možná ještě stojí Quelé do Pajeú z roku 1969), a v sedmdesátých letech upadl zcela v zapomnění. Ještě v roce 1971 byl členem poroty v Cannes, ale jako režisér přestal tvořit na konci sedmé dekády dvacátého století. [David Čeněk, LFŠ 2007]

    81%

    Zé de Burro musí splnit to, k čemu se zavázal pohanské africké bohyni Iansã. Tu brazilský náboženský synkretismus spojil se svatou Barborou. Kněz ale Burra nepustí do kostela. Poutník je tak nucen čekat se svým obrovským křížem před kostelem, přičemž celá událost postupně proniká do místního tisku a vůbec začíná nabírat poněkud nežádoucí směr.

    Dané slovo bylo velkým překvapením na MFF v Cannes v roce 1962, kde byl snímek nadšeně přijat kritikou i diváky. V této euforii mu porota udělila cenu nejvyšší: Zlatou palmu. Dnes to vypadá, že je film zapomenutý, ačkoli mu tehdy byla dána přednost před díly jako Anděl zkázy Luise Buñuela, Zatmění Michelangela Antonioniho nebo Kapka medu Tonyho Richardsona. Brazilský snímek lze chápat jako pamflet na téma intolerance nebo jako alegorii na vítězství víry nad pohanským kultem. Je třeba si uvědomit, že scénář kontroloval pověřený kněz a církev poskytla kostýmy i rekvizity, aby byla dodržena „čistota“. Debutující Anselmo Duarte chtěl dodat filmu punc dokumentárnosti, a tak záměrně vybral povětšinou neznámé začínající herce. Děj zasadil do lidového prostředí státu Bahia, avšak jej oprostil od jeho folklórního a exotického kontextu. S odstupem více než čtyřiceti let je zřejmé, že Dané slovo zůstává pro nás zajímavým svědectvím doby, důkazem renesance brazilského filmu a ukázkou kinematografie, od níž se cinema novo distancuje. Autor literární předlohy Dias Gomes a jeho žena Janete Clairová se v osmdesátých letech stávají s nástupem televize hlavními scenáristy prvních televizních románů (u nás chybně označovaných jako telenovely). Režisér Anselmo Duarte (nar. 1920) ztvárnil přes padesát nejrůznějších rolí. Asi nejzajímavější je jeho účast v nedokončeném filmu Orsona Wellese Všechno je pravda. Jinak se spíše proslavil v rolích svůdníků v chanchadas odehrávajících se v Riu de Janeiru. Jeho kariéra je velmi proměnlivá a většina filmografie je tvořena komerčními filmy toho nejhrubšího zrna. Dané slovo je jeho jediným výraznějším úspěchem, na nějž se snažil několikrát neúspěšně navázat (za zmínku možná ještě stojí Quelé do Pajeú z roku 1969), a v sedmdesátých letech upadl zcela v zapomnění. Ještě v roce 1971 byl členem poroty v Cannes, ale jako režisér přestal tvořit na konci sedmé dekády dvacátého století. [David Čeněk, LFŠ 2007]

Zvláštní cena poroty

Un certain regard - Cena prvního pohledu

Cena za herecký ženský výkon

Cena za herecký mužský výkon

Velká cena Vyšší technické komise francouzské kinematografie

Cena FIPRESCI (cena mezinárodního sdružení filmových kritiků)

Vítěz
  • Anděl zkázy
    Anděl zkázy
    Velký filmový surrealista Luis Buñuel je spoluautorem scénáře a režisérem této temné, hořce vtipné satiry Anděl zkázy (El ángel exterminador). Skupina lidí ve společenských šatech přijede do elegantně zařízeného domu na večeři. Když se však po jídle hosté přesunou do hudebního pokoje, zjistí, že služebnictvo uteklo, ale oni z nějakého důvodu nemohou odejít. Není zřejmé proč – nejsou zde zamčené dveře ani zamřížovaná okna, která by jim bránila v odchodu – ale hosté jsou přesto přesvědčeni o tom, že jsou zde uvězněni. Ponecháni svému osudu se pomalu proměňují v noblesní barbary, kteří zarazí sekeru do vodovodního potrubí, aby se mohli napít vody, zabijí a snědí ovci, jež měla být součástí večerní zábavy, schovají těla mrtvých hostů ve skříni, koketují s magií a pálí nábytek...
    77%
    Velký filmový surrealista Luis Buñuel je spoluautorem scénáře a režisérem této temné, hořce vtipné satiry Anděl zkázy (El ángel exterminador). Skupina lidí ve společenských šatech přijede do elegantně zařízeného domu na večeři. Když se však po jídle hosté přesunou do hudebního pokoje, zjistí, že služebnictvo uteklo, ale oni z nějakého důvodu nemohou odejít. Není zřejmé proč – nejsou zde zamčené dveře ani zamřížovaná okna, která by jim bránila v odchodu – ale hosté jsou přesto přesvědčeni o tom, že jsou zde uvězněni. Ponecháni svému osudu se pomalu proměňují v noblesní barbary, kteří zarazí sekeru do vodovodního potrubí, aby se mohli napít vody, zabijí a snědí ovci, jež měla být součástí večerní zábavy, schovají těla mrtvých hostů ve skříni, koketují s magií a pálí nábytek...

Cena za nejlepší filmovou adaptaci

Vítěz

Cena za nejlepší komedii

Vítěz

OCIC Award

Vítěz
  • Proces Jany z Arcu
    Proces Jany z Arcu
    Francie patnáctého století. Dospívající venkovská dívka Jana z Arku tvrdí, že dokáže komunikovat s Bohem, a jeho jménem vede francouzskou výpravu proti anglickým vojskům. Záhy je zajata a postavena před soud kvůli obvinění z kacířství. Během celého procesu biskup Cauchon na dívku neúnavně naléhá, aby přiznala, že o vzkazech od vyšší moci lhala. Jana však zůstává věrná svým ideálům, i když se hrozba brutální veřejné popravy pomalu stává skutečností. Režisér Robert Bresson vychází z oficiálních zápisů ze skutečného soudního procesu a vytváří osobitou adaptaci života a utrpení Jany z Arku, která ukazuje její zranitelnost i houževnatou víru.
    74%
    Francie patnáctého století. Dospívající venkovská dívka Jana z Arku tvrdí, že dokáže komunikovat s Bohem, a jeho jménem vede francouzskou výpravu proti anglickým vojskům. Záhy je zajata a postavena před soud kvůli obvinění z kacířství. Během celého procesu biskup Cauchon na dívku neúnavně naléhá, aby přiznala, že o vzkazech od vyšší moci lhala. Jana však zůstává věrná svým ideálům, i když se hrozba brutální veřejné popravy pomalu stává skutečností. Režisér Robert Bresson vychází z oficiálních zápisů ze skutečného soudního procesu a vytváří osobitou adaptaci života a utrpení Jany z Arku, která ukazuje její zranitelnost i houževnatou víru.