Velmi mě baví sledovat ten film a objevovat, co dalšího Fellini ukáže, ale vůbec mě to nedokáže přimět, abych chtěl o významu symbolů přemýšlet. Což není správně.
Experimentální hra s barevnou optikou a snovým, epizodně poskládaným příběhem, prostřednictvím něhož nám Fellini znázorňuje svůj zřejmě důvěrně známý rozbor paranoidní ženské psychiky. Nejde tu ani tak o příběh, který je opravdu jen volným sledem halucinogenních představ, a jedinou postavou procházející určitým vývojem je v něm hlavní hrdinka Giulietta, ale spíše o nádherný obraz, kde barvy zachycují emoce i charaktery vedlejších postav, a mistrnou kompozici jak jednotlivých scén, jejichž rytmus nijak nenarušují ani pečlivě sestříhané vzpomínkové flashbacky, tak i samotných záběrů - každý obraz mocně působí dojmem, jak je vše stylizované a předem uspořádané, od zmíněných barev a kulis až po samotné pohyby herců, což na jednu stranu snižuje emocionální dopad a divák nemá šanci prožít tento takřka strojový systém nějak hlouběji, ale na druhou stranu to dělá z filmu obdivuhodné umělecké dílo, jehož každičký zákrut i odstín se sice časem okouká, ale respekt a skvělý první dojem zůstanou navždy...
