Recenze filmu Tři zlaté dukáty

Slovensko-česká pohádka Mariana Čengel-Solčanská, která měla v ČT premiéru na Boží hod, svou štědrovečerní kolegyni Klíč svatého Petra jasně přebila po stránce romantiky. Ale zase si neodpustila revoluci a elektrifikaci.

Česká televize dva dny po sobě odvysílala dva filmy, které zdánlivě spadají do jedné krabice. Jde o příspěvky do již archaického žánru československých pohádek, o nichž se můžeme dohadovat, jaké místo v dnešním světě mají. V konečném důsledku se zdá, že jde o obrovskou limitaci pro tvůrce, kteří ve jménu splněných očekávání nemohou plně využít svůj talent. Jenže kde byl Klíč svatého Petra absolutní rezignací na kvalitu, tam jsou Tři zlaté dukáty důstojným kompromisem.

Člověk někdy žasne, co všechno se do české pohádky vejde. Ani tvůrcům vánoční pohádky Tři zlaté dukáty se nedá upřít snaha o oživení klasického žánru. Jejich film vysílaný v České televizi na Boží Hod kombinoval romantický příběh s temnou sci-fi, a dorazila sem i technická revoluce. Víc než malé děti si ji patrně užili spíše starší diváci.

Tři zlaté dukáty pojí se štědrovečerním Klíčem svatého Petra fakt, že jde o velké výpravné pohádky. A s velkou pravděpodobností je potká i stejný osud do budoucna. O nové vánoční klasiky ani v jednom případě s největší pravděpodobností nepůjde.

I když byla příroda krásná, byla asi tím jediným elementem, na který si s odstupem času vzpomenu. Toho zla bylo opravdu málo, vlastně jen pár scén, té historie bylo ještě míň. O klasickém souboji plusů a minusů bychom si jako diváci mohli nechat jenom zdát. Žádný výrazný padouch, žádný zapamatovatelný hrdina. Žádný výrazný motiv, žádný chytlavý refrén nebo dobrý vtip.