Recenze filmu DogMan

Ježíšovská symbolika v závěru stvrdí Bessonovu slabost pro líbivé efekty a bezbřehé míšení žánrů, scénář by také zasloužil více prostoru pro současnost než minulost psího muže, nicméně po dlouhé době režisér ukazuje, že své řemeslo stále ovládá.

Žánrově nezařaditelný film s obrovským množstvím nápadů, které se nakonec skoro všechny zužitkují, jen vám z nich bude přecházet hlava. Už dlouho tu nebyl tak přehlcený postmoderní výkřik, který chce ukázat strašně moc a neříct skoro nic. Východiskem je true story, výsledkem do sebe zavinutý svět filmových odkazů.

DogMan je tak určitě nejlepším filmem Luca Bessona za posledních deset let, napěchovaným vizuálními i scenáristickými nápady, u něhož se ale nemůžu zbavit dojmu, že se měl víc opřít o psychologii hlavní postavy než o žánrové rozkročení, které svádí k plochosti celkového vyznění.

Bessonův Dogman vstoupil se svou nadmíru originální premisou na scénu s opravdu velkým potenciálem. Jeho osobitý hrdina si dokonce mohl najít právoplatné místo v srdci mladých filmových fanoušků tak, jako to u předchozích generací zvládli Rambo, Terminátor nebo Avengers. Předvídatelný příběh spolu s překombinovanou filmovou formou mu však trochu podráží nohy, takže film i přes protagonistův skvělý výkon vyčnívá méně, než jaký zmíněný potenciál byl. Za zhlédnutí přesto ale stojí.

Douglas si v životě sáhl až na úplně dno a ne jednou. Není tedy divu, že zanevřel na lidi a začal se přátelit se psy. A ti pro něj udělají úplně všechno. Když mu tedy chce okolí opět ublížit, je jasné, že to nedopadne hezky. Luc Besson natočil vizuálně stylovou a vcelku zábavnou variaci na Jokera, která ovšem jen klouže po povrchu, nedovede vytěžit zajímavé motivy a vypadá spíš jako film snaživého debutanta než dílo zkušeného šedesátiletého režiséra. Od Bessona člověk i po těch slabších letech pořád čeká víc.

Slušný herecký výkon Caleba Landry Jonese a pár originálních a kvalitních audiovizuálních nápadů. Ale celkově to všechno nedrží moc dobře pohromadě a je to spíš přehlídka náhodných cool okamžiků než soudržné dílo.

Pokud se frustrovaný Joker nabízel k identifikaci ublíženým incelům, u DogMana je to mnohem složitější. Věří v Boha, chová se nezištně i sobecky, převléká se za ženu, stylizuje se do Edith Piaf, ale je heterosexuál. Chcete mě? Jako by se v tomto filmu ptal nejen jeho titulní solitér, ale také sám režisér, který v předchozích letech nezažíval šťastné období. Pokud si Luc Besson přes veškerou nepřízeň uchová svůj nezkrotný šoumenský talent a vůli riskovat, jeho další filmový mazlíček bude mít, doufejme, ještě ostřejší drápy.