Právě mladá žena po Ondrově boku, rovněž lezkyně, která trénuje děti, přidává jinak obvyklému sportovnímu portrétu jiný rozměr a body navíc. V silné osobní zpovědi vysvětluje, že dvě rovnocenné ambice se v jednom páru prostě nedají zvládnout, takže vlastní kariéru vzdala. „On je důležitější, já jsem ustoupila,“ vypráví naprosto věcně, ale neskryje slzy v očích.
Existuje obecná představa, že člověk má morální povinnost najít svůj největší talent a ten stůj co stůj dovést k co největší možné dokonalosti. Jenže je tohle mechanické uvažování usilující o maximalizaci úspěchu opravdu tak produktivní, jak se jeví, když se bavíme o lidském štěstí? Anebo jde jen o báchorky, kterými si naše ego zdůvodňuje touhu po obdivu a úspěchu na úkor všeho ostatního?
Portrét Adama Ondry vytvořený dokumentem Posunout hranice působí jako úkaz mezi nebem a zemí. Je ovšem citlivě zpracovaný, s detaily a drobnými lidskými postřehy. Rozhodně se nejedná o žádné velebení ani promo lezectví nebo příručku, jak se stát stejně dobrým lezcem. Snímek je zkrátka o Adamovi, pro kterého se skály staly vášní.
Spoustu prostoru pak dostává i Ondrův vztah s partnerkou Ivou, který celý film rámuje. “Úspěchy jsi vlastně začal mít až se mnou,” podotkne uštěpačně v jedné ze svých prvních scén a jak děj plyne, dozvídáme se o kompromisech, které musela udělat ve vlastní lezecké kariéře, aby pár mohl spolu být. Posuzovat samozřejmě několikaletý vztah na základě sestříhaných a dramaturgicky vybraných pár desítek minut je nesmysl, při sledování se tak opakovaně dere na mysl otřepaná floskule, že za každým úspěšným mužem stojí žena.
Nejsilnější je tak právě zobrazení vztahu mezi Adamem a Ivou, které má v závěru sladkou dohru, která otevírá dveře k potencionálně zajímavému námětu pro časosběrný dokument. Režiséři Šimánek a Záruba mají navíc díky zkušenostem s lezením k látce cit a na výsledném dokumentu je to vidět. I díky tomu tak mohla vzniknout poměrně milá sonda, která Spider-Manovi z Brna rozhodně nedělá medvědí službu.
Právě v přírodě se dočkáme několika výborných záběrů, protože tvůrci se pro ně rovněž neváhali zavěsit s kamerou na lano. Na jednu stranu je pochopitelné, že takových záběrů tady není více, na tu druhou právě vzhledem k jejich technické a logistické náročnosti možná došlo na změnu celkového konceptu, ve kterém lezení nehraje prim. A to má za následek, že je tento dokument – navzdory profesi hlavního protagonisty – bohužel značně neakční.
Oproti tematicky podobnému, Oscarem oceněnému dokumentu Free Solo zde chybí jak napínavý způsob snímání život ohrožujících výkonů Alexe Honnolda, tak i nalezení nosného tématu v nepřirozeně potlačeném strachu hlavního hrdiny. Podobně funkční klíč k uchopení introvertní postavy se Šimánkovi se Zárubou bohužel najít nepodařilo.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
