Recenze filmu Hunger Games: Balada o ptácích a hadech

Dystopická série Hunger Games se v roce 2020 rozrostla o knižní prequel Balada o ptácích a hadech, který sleduje dospívání budoucího prezidenta Coriolana Snowa a jeho podstatný vliv na podobu Hladových her.

Nesmírně otravné je, že postavy mají jména pocházející z latinského botanického názvosloví, aby zněla vznešeně, což kulturně nezapadá do amerického kontextu. Celý režim podivně mixuje kapitalismus, socialismus, fašismus, feudalismus a retrofuturismus do nepoživatelného guláše náhodných motivů. Navrch druhá hlavní postava, nazvaná Lucy Gray, zpívá, čímž má dojímat davy. Fakticky se z Huger Games stává jen nepovedený muzikál a divná variace na Romea a Julii.

Pokud už přistoupíte na způsob vyprávění, Baladu o ptácích a hadech si užijte. Film vás totiž nenechá ani ani vteřinu vydechnout a na svém konci emočně rozdrtí. Za sebe se těším, až budu mít možnost vidět znovu, jak již naznačuje celá recenze filmu Balada o ptácích a hadech.

Balada o ptácích a hadech příliš nesází na akci, ale především postavy, dialogy a ukázku toho, jak okolní vlivy zvládají vyvolávat vnitřní zlo. Režisér Francis Lawrence se vrátil do světa Hunger Games a natočil solidní prequel, který v rámci výpravy pracuje s faktem, že se skáče 64 let před start původní série, zároveň má štěstí na casting (především na ústřední dvojici) a zvládá fungovat jako uspokojující adaptace, která má rozhodně své mouchy a například po audiovizuální stránce Lawrence vyloženě diváka nestrhne (i když sem tam dojde na zajímavou práci s kamerou). Návrat do Panemu přesto zvládne uspokojit a naznačí, že jde pořád o dostatečně zajímavý svět, který by šlo nadále prozkoumat....

V závěru je Hunger Games: Balad o ptácích a hadech působivým přírůstkem do ságy o Hladových hrách. A (i přes některé menší nedostatky) se snímek vyrovná svým předchůdcům a splňuje svůj účel: zobrazit období před ústředním dějem a nabídnout background k enigmatické postavě prezidenta Snowa. Ten je velmi zajímavým a neobvyklým protagonistou, kterého baví sledovat nejen díky jeho komplexnosti (za níž vděčí scénáři a knižní předloze), ale i kvalitnímu hereckému výkonu jeho mladého představitele.

Hunger Games: Balada o ptácích a hadech není perfektní film. Snow, hlavně s odstupem času, ve filmu působí mnohdy opravdu hloupě a divně. Ale až na něj a lehce protáhlejší závěr jde o úžasné pokračování ze světa Panemu.

Bitva v aréně, která je jedním z vrcholů celého filmu, je sice brutální a nebere si servítky, po chvilce je ale po všem. Tvůrci se spíše zaměřují na příběh jako takový a aréna je pouze jeho výplní. Vzhledem k tomu, že se ocitáme teprve v době desátého ročníku Hladových her, tak působí dosti nevzhledně, primitivně a nevýrazně.

Původní Hunger Games vynikaly především svou schopností správně vygradovat příběh a dodat mu notnou dávku osudovosti. To Baladě o ptácích a hadech sice schází, avšak dohání to skvělou výpravou a silným hereckým ansámblem. Po vzoru villain origin stories typu Joker, Cruella či Maleficent, dodává Balada světu Hunger Games další rozměr a otevírá tak dveře své krvelačné arény novým divákům.