Druhá Iveta napravuje některé nedostatky první řady, jiné prohlubuje. Přesto se pořád jedná o jednu ze zajímavějších věcí, co v prostředí české serializované tvorby vznikají. A i když trojka má rozhodně našlápnuto podědit to nejhorší a nejvíc naštvat, už jen to, že na naší straně zůstává zvědavost, je jednoznačný klad.
Iveta je z ranku „tak blízko, a přitom tak daleko“ počinů, které dělají hodně věcí dobře, ale v nějakém aspektu jim to ujede. Minisérii stojí za to vidět a stojí za to jí věnovat pozornost, i když nakonec působí mělce. Pro Voyo jde přesto o skvělou vizitku a krok správným směrem. Ukazuje vůli nabídnout nápadité a méně prvoplánově melodramatické uchopení látky. Stejný tým může příště dost dobře dojít k něčemu výjimečnému.
