Dívka by raději zachránila právě narozené kotě, jenže dráty jiskří, nefungují pokladny – a v dětském koutku ohroženého obchodního centra, kde se tři příběhy potkají, zůstal syn třetí ženy, jíž se před chvílí ptal – Mami, umřu? A ty taky? Citové vydírání prostřednictvím dětí za stupňovaných výbuchů je sice poněkud účelové, nicméně díky promyšlenému řemeslu si Běžná selhání vyslouží uznání, když už ne nadšení.
Běžná selhání nicméně i tak nelze jinak než chválit za ambiciózní záměr, jenž se vzácně setkal s úspěšným tvůrčím naplněním, zdařilým řemeslným zpracováním a skvělými hereckými výkony. Mezi mnoha českými dramaty ze současnosti Běžná selhání vynikají nejen svou kvalitou, ale i žánrovým vybočením a začleněním nevtíravého přesahu s ekologickým poselstvím, jenž přispívá k jejich zařazení mezi festivalové filmy evropské úrovně.
Jak se apokalypsa blíží, přibývá akčních scén, svět se rozpojuje, ale pozornost je dál rovnoměrně rozložena mezi hlavní postavy, které režisérka neopouští, ale naopak je spojuje v naději na nové začátky.
Osudy tří žen se protnou během hrozící globální katastrofy, která všem připomene, co je v životě skutečně důležité a smysluplné. Snímek stojí na chladně dystopické atmosféře a komplexní myšlenky o (nejen) ženském údělu spíše z odstupu nadhazuje, přesto je značně podnětnou a aktuální podívanou.
Vítěz režijní ceny z letošních Benátek je minimalistickým mixem mystických výjevů Prahy na sklonku apokalypsy a lidského dramatu tří žen řešících v těchto kulisách své každodenní problémy. Obě roviny přitom film zvládá působivě a důstojně.
Běžná selhání nahlíží kritickým okem, avšak s dostatečnou empatií na úskalí příznačná pro ženy daných generací. Staví do kontrastu společenskou stádnost a osudy, které v určitém ohledu nezapadají do očekávané škatulky dcery, matky nebo manželky. Dějové linky jsou důmyslně propojené, výsledek působí nenásilně a o to snáz proniká pod kůži. V divákovi tak po zhlédnutí zanechává potřebu sebezpytu a touhu něco změnit, vymanit se.
