Mstitel

Zkrátka Mstitel je hodně neurovnaný a výstřední za každou cenu. Ale díky důsledné snaze o vlastní poetiku nakonec převáží sympatie.

Na výstředním Mstiteli asi nejvíce oceňuji dvě věci. Že nemá potřebu být pro každého (což opravdu není) a že v jednotlivých scénách a i jako celek budí dojem díla, které je takové, jaké ho jeho autoři (zřejmě) chtěli mít. A to sice v lecčem bizarní a odvázaný, ale současně s alespoň rámcově hmatatelným vnitřním řádem, takže divák nemá většinu rozumné devadesátiminutové stopáže problém se v ději orientovat a chápat ho.

Mstitel má také zcela objektivní problém se zvukem, kdy jsou některé dialogy namíchány tak tiše, že jim pod zvukovými efekty a hlasitou hudbou (většinou šlágry z minulého století včetně Ivana Mládka, Jiřího Korna a Popcorn Songu) není vůbec rozumět, takže film ztrácí i tu trochu logiky, kterou možná měl na papíře.

Film Mstitel nabízí dost nevšední a šílený zážitek, u nějž však zůstává otázkou, jestli postačí divákům ke spokojenosti. Je to nehorázný úlet, zároveň jde ale do určité míry i o uměleckou výpověď jeho autorky, která v něm dostála své punkové vizi totálně svobodomyslného příběhu o nevyzpytatelnosti života, naději a lidských snech a patrně jej i zvládla natočit tak, jak jej natočit chtěla. Dostatečně zajímavý a zábavný je Mstitel díky své jinakosti a svéhlavosti nicméně jen občas.

Je zřejmé, že Klein Svoboda nechtěla provokovat samoúčelně. I když používá často i tak obehrané „šoky“, jako jsou nahé zadnice, obnažené vnady i penisy a záchodové záběry, Mstitele chtěla natočit jako film, který přinese mnohá, byť nikterak objevná, sdělení a zároveň bude bavit.