filmfanouch6
12 644 bodů •
8
Když letos v srpnu nečekaně zemřel Chadwick Boseman, kterého ve věku 43 let skolila rakovina tlustého střeva (s tou mimochodem bojoval 4 roky a točil s ní i Black Panthera) tak to byla nečekaná smutná zpráva, která už tak velmi negativní rok 2020 proměnila v ještě smutnější. Především fanoušci Marvelu/fanoušci Black Panthera byli ze smrti tohohle afroamerického herce hodně skleslí a takový Black Panther 2 to bude mít bez Bosemana rozhodně těžké. Přesto všechno ale Chadwick Boseman rozhodně není známý jen díky Black Pantherovi a za svojí víceméně krátkou kariéru se zvládl předvést i v charakterních rolích. Zahrál si hlavní roli ve sportovním dramatu 42, v biopicu Jamese Browna Get On Up nebo letošní novince Spikea Lee Bratrstvo pěti, což byl ve finále poslední Bosemanův film, který vyšel ještě za jeho života. Ten poslední Bosemanův film ale premiéruje až teď a jde přitom o adaptaci divadelní hry Augusta Wilsona, která byla sepsaná dle příběhu bluesové zpěvačky Ma Rainey a Boseman si zde zahrál trumpetistu Leveeho Greena, který Ma Rainey doprovázel. Ma Rainey ztvárnila Viola Davis a režie se ujmul George C. Wolfe. Je poté Ma Rainey- matka blues jen další sterilním biopicem, který vlastně kdovíjak povedený není nebo se Chadwick Boseman skutečně rozloučil ve vrcholné formě? Strašně rád hlásím zprávu o tom, že je Ma Rainey- matka blues jednoduše bravurní filmařina, který těží především z fenomenální herecké dvojice Davis/Boseman. Ma Rainey je zároveň vizuálně vtahující podívaná, kde dobové zasazení působí uvěřitelně, hudba Branforda Marsalise dokonale sedí k filmu, který pojednává o blues a zároveň si tu zvukař neskutečně vyhrál se zvukovou atmosférou a ruchy. Ma Rainey je díky tomu skutečně vizuálně na vysoké úrovni a na tenhle film se jednoduše krásně kouká. Příběh zasazený do Chicaga 1927 zobrazuje velmi konfliktní vztah prudké zpěvačky a ambiciózního trumpetisty, který je plný výrazných rolí a ještě výraznějších hereckých výkonů. Viola Davis byla pro účely filmu namaskovaná do podoby Ma Rainey a čím dál tím mám takový menší pocit, že si v Hollywoodu někdo klade za cíl, aby celkem pohlednou Violu Davis maskéři proměňovali do děsivých podob. Jenomže Viola Davis zde předvádí, že je skutečně herecký chameleon a tuhle bluesovou divu ztvárnila neskutečně. Viola Davis zde umí skvěle pracovat i se svými hlasivkami a proběhla zde zcela očividná castingová trefa. Trochu mě mrzí jedna věc- Velmi pravděpodobně Oscara za svůj výkon v tomto filmu posmrtně získá Chadwick Boseman a někteří jako v případě Heatha Ledgera budou říkat, že kdyby Boseman neumřel tak by toho Oscara nezískal. Jenomže stejně jako v případě Ledgera bude ten Oscar zcela právoplatně zasloužený, protože Boseman předvádí zcela zaručeně minimálně jeden z nejsilnějších hereckých výkonů roku a skutečně předvádí, že byl do letošního roku tak trochu přehlíženým talentovaným hercem, který se toho pravého uznání dočká až po své smrti. Boseman je v roli Leveeho Greena nepředvídatelný a Boseman zde tento těžce uchopitelný charakter zvládl maximálně. Boseman zde má šanci předvést různé typy emocí, některé emocionální momenty skutečně prodat par excellence a veškeré dialogy ústně prodává s absolutní lehkostí a zároveň skutečně uvěřitelně a působivě. Boseman tedy (velmi pravděpodobně) toho Oscara získá naprostým právem, toho věhlasu se ale bohužel nedožil a to bude skutečně škoda. Věřím, že tento film mu mohl otevřít široké dveře pro podobně výrazné role. Boseman se zde do role Greena totiž doslova ponořil, z jeho monologové přednosů mrazí a zároveň je Green tak těžce uchopitelný charakter, že je skutečně zajímavé jeho charakter rozebírat, protože rozhodně není černobílý. Boseman se tak skutečně rozloučil se zajímavou rolí, která se velmi pravděpodobně ještě nějakou dobu bude dočkávat různých rozborů a to zcela zaslouženě. Zároveň se Ma Rainey dle očekávání dotkne i tématu rasismu, které ale neprezentuje kdovíjak na sílu a zároveň skutečně dokáže prodat, že to černoši ve 20. letech skutečně neměli jednoduché. O Ma Rainey nebo Leveem Greenovi si můžete myslet cokoliv, i oni jsou ale pravděpodobně obětmi tehdejšího systému, což film i tak trochu naznačí. A díky tomu, že kamera není statická a pochoduje společně s jednáním postav se do duše tak těžce uchopitelných protagonistů dostaneme vlastně hodně snadno. Film se odehrává v době, kdy černí muzikanti museli dělat hudbu dle toho jak bílí producenti pískali a chvílemi z toho skutečně i mrazí. Nádherná výprava, překrásné kostýmy a stylová muzika ještě více prodává kouzlo tohohle hereckého koncertu, který je určitě jedním z nejvýraznějších filmů roku. Kameraman Tobias A. Schliessler si vyhrál s osvětlením a barevnou kompozicí a i přesto, že samotný scénář by si možná zasloužil ještě tak trochu vypilovat (dechberoucí dialogy střídají lehce polomrtvé dialogy) a samotný film je možná až příliš krátký (94 minut úplně nestačí na to, aby film ještě hlouběji vykreslil tehdejší dobu a historický kontext), tenhle film je skutečně snadné si zamilovat a je také snadné si po zhlédnutí uvědomit, že blues je skutečně bravurní hudební styl. Především vám ale skutečně spadne brána z totálně parádní dvojice Davis/Boseman, přičemž ten druhý se oficiálně ukáže jako velmi smutná ztráta tohoto už tak depresivního roku. Mrzí mě, že se Chadwick Boseman nedožil toho, aby mohl vidět jak moc oblíbený jeho výkon v tomto filmu je. Pokud ale skutečně existuje něco jako nebe, věřím, že se kouká z nebes a je rád, že se jeho poslední herecký výkon v životě dočkal takového uznání. I bez Bosemana je ale tento film neskutečně super a bylo mi trochu smutné ho odsoudit jenom proto, že se to točí kolem zastaralé muziky a znetvořené Violy Davis. Ten film je totiž skutečně bravurní, skutečně není tuctový a skutečně stojí za vidění. Blues Forever!
