Filmové zjevení Trojúhelník smutku, které obdrželo Zlatou palmu na letošním festivalu v Cannes a svou alegoričností o třídní společnosti si získalo také karlovarské publikum, startuje tento týden v tuzemských kinech. Nabízí kvalitní herecké výkony, odvážný mix žánrů i nánosy fekálního humoru, pod nimiž se ale tyčí přímočará satira.
Máte-li rádi společenské satiry, neměli byste si nechat ujít snímek Trojúhelník smutku. Na letošním vítězi Zlaté palmy filmového festivalu v Cannes je zajímavé to, že čím méně o něm dopředu víte, tím více si ho užijete. Věřte tomu! Navíc nejenže objevíte svůj vlastní trojúhelník smutku, ale také zjistíte, zda jste spíše Balenciaga, nebo H&M. Doporučujeme tento intenzivní zážitek nepromeškat. A raději se najezte předem. Potom vás možná trochu přejde chuť.
Tak provokativní, chytrá, ale především funkční a komplexní satira nevzniká každý den. Trojúhelník smutku si svůj status jednoho z nejvíce chválených filmů letošního roku zaslouží už jen díky výjimečnému komentáři současné společnosti, který dokáže vyvolat smích i mráz. Parazit byl v době svého vydání označován za nejzábavnějšího vítěze Zlaté palmy od Pulp Fiction, právě Trojúhelník smutku s nimi může tvořit takový zlato-palmový trojlístek....
Ruben Östlund natočil jízlivou satiru o současné společnosti a lidech, kteří nejsou připraveni na to, že přijdou o svůj společenský status. Jenže nejde o intelektuální onanii, ale o nesmírně zábavnou a vtipnou komedii, které není nic svaté a krom skvělých herců, originálních nápadů a chytrých dialogů nabídne i minimálně jednu scénu, která se svou absurditou a vyhroceností zapíše do filmových dějin. Jeden z nejlepších filmů roku.
Film na jakékoli servítky v tuto chvíli doslova rezinguje, Östlund na ně ve své upřímnosti doslova… sere. Extrémnost Trojúhelníku smutku je pochopitelně jistým kalkulem zajišťujícím filmu jeho přežívání v debatách festivalových hostů dlouho po konci titulků, daří se mu tu ale skvěle.
Mezinárodně ceněný švédský režisér Ruben Östlund ve svých filmech rád zkoumá lidské jednání v hraničních situacích (V moci davu, Hra, Vyšší moc). Ve svém pátém celovečerním filmu Čtverec, za nějž získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes, přišel se se satirou na současné umění a prostředí uměleckých kruhů. Velkou výhodou jeho přístupu je, že měří všem rovným dílem. Jeho pozice je nestranná, pozorovatelská, což je dobře vidět i na novince Trojúhelník smutek, s níž zopakoval na festivalu v Cannes úspěch předchozího snímku v podobě zisku vítězné Zlaté palmy.
Östlund artově vyměk' a pro dobro světa je to dobře – a taky pro příležitostného kinosálového návštěvníka, který může po vyhraněném a náročněji žvýkatelném Čtverci (2015) ulevit mozkovně i bránici. Pečlivá kompozice Smutku s vypointovaným krátkým filmem konstruovaným jako prolog snímku přichází se sekvencí, o které se bude na festivalech a sálových foyer mluvit nejvíc – a ta stojí jako vrchol pomyslného trojúhelníku uprostřed filmu, který tak dělí do dramaturgického triptychu. Tři epizodické části mají svoje tempo i rozdílnou atmosféru, tematicky je spojuje čekaná a doručená satirka: Östlund v ní střídá esejistickou filipiku nad uměním za vděčný kolorit současnosti s rozvírajícími se nůžkami sociálních propastí, politických ideologií propojených často s vlastní myšlenkovou prázdnotou. Nebudí tu kontroverze, kalkuluje s tím, že nestojí na žádné z postavených barikád a směje se nad různými druhy malosti, ale nevysmívá se (dobře, občas se vysměje přímo masakrálně).
Nekompromisný sociolog Ruben Östlund opět tepe do vrchních tříd společnosti, a to natolik zábavným způsobem, že i téměř dvouapůlhodinová stopáž rychle uteče. Není však jisté, jestli v divákovi poté ještě něco zásadního zůstane.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
