filmfanouch6
12 644 bodů •
8
I Viggo ´´ Aragorn´´ Mortensen nakonec realizoval svůj režijní a scenáristický debut. Mortensen se u něj konkrétně inspiroval vlastními zážitky z dětství a dospívání a natočil film, který v zásadě pojednává o rozdílu generačních hodnot, rozporech mezi homofobním a rasistickým otcem s homosexuálním synem, který si vzal číňana a dotýká se ožehavých rodinných vztahů. Ještě máme čas AKA Falling je víceméně náročná podívaná, protože by se vyhrocené emoce dali v Mortensenově režijním debutu krájet a je to především i díky brilantnímu castingu. Lance Henriksen, nejvíce proslavený rolí Bishopa z Vetřelců se po letech dostal velmi výrazné role a je v ní naprosto výborný. 80-letý Henriksen definitivně ukazuje jak podceňovaným hercem je a do role homofóbního patriarchy Willise vložil neskutečnou energii. Důkaz toho, že se do role vcítil je i fakt jak neskutečně opovrženíhodný charakter jeho Willis je. S pomocí Mortensenova též vynikajícího výkonu a zároveň velmi zdařilé režie a působivého scénáře je poté zaděláno na velmi zajímavou filmovou podívanou. Falling pracuje s motivy jako je odpuštění a tolerance. Samotný zásadní fakt, že je hlavní hrdina homosexuál vlastně ve finále tak zásadní. Klíčový je tu fakt, že postava Willise je prostě a jednoduše v mnoha ohledech špatný člověk, který má rád když má hlavní slovo a je ve vedení. Po celou dobu vlastně není vysvětleno proč je Willis tak špatný člověk, flashbacky (kde byl typově do role mladého Willise vhodně vybrán Sverrir Gudnason) ale napovídají, že v zásadě špatným člověkem není. Přesto je to ale člověk žijící v touze po dominanci a tu vyžaduje i ve věku 80 let těsně nad hrobem. A musí se přitom vyrovnávat se svým homosexuálním synem a čínským zeťákem. Pro homofobního rasistu prostě a jednoduše noční můra. Jeho nový domov mu sice alespoň umožní příležitost se více sblížit se svou vnučkou, je celou dobu ovšem jasné, že trio chlapů není ze společné domácnosti kdovíjak nadšené a dochází tak k velmi nepříjemným situacím. Jde o film s hodně konfliktním vztahem, který má ale pořád v zárodku tu klasickou podobu lásky mezi rodičem a jeho dítětem. Tenhle vztah je ale přece jen zpackaný z mnoha důvodů, že jde vlastně velmi těžko očekávat, že se cokoliv na jejich tolik komplikovaném vztahu cokoliv změní. Klíčový je ten fakt, že je Falling komplexní záležitost, kterou jde vnímat odlišnými směry. Bouřlivý vztah otce a syna sice pramení z toho, že je syn homosexuál, což homofobní otec logicky nebere na lehkou váhu, důležitý je tu ale skutečně fakt, že byl otec tyran a přes všechna traumata s ním spojená se syn přece jen o svého nemocného otce stará. Dochází k několika bouřlivým konfrontacím a Mortesenův scénář a jeho převedení do audiovizuální podoby je poté skutečně působivost sama. Nejenom díky výborným výkonům (kromě Mortensena a Henriksena také Laura Linney v roli Mortensenovy sestry/Henriksenovy dcery a Terry Chen jako Mortensenův podporující manžel), ale skutečné emocionální síle, který samotný příběh vytváří. Mortensenův scénář neobjevuje Ameriku, neredefinuje zavedené pořádky a přesto je silný a především očividně odžitý a do jisté míry osobní. Vytknout se tomu možná dá absence nějakého pevnějšího rozkreslení nejen počátku Willisových negativních činností ale celkově všech postav, pořádně ustálení toho, jakým člověkem vlastně Willis je a jak k němu má divák přistupovat (sám si tím nejsem jistý a myslím, že ho jde skutečně vnímat různými způsoby) a též jsem měl chvílemi pocit, že se z celého toho vyhroceného vztahu a emocionálních výkyvů dalo vytřískat ještě víc. Jenomže i přesto je Falling bravurní podívaná, která má navíc fajn vizuál (na kameru Marcela Zyskinda si ale zase tak zásadně pamatovat nebudete) a celkově se Mortensen jako režijní debutant předvedl ve velmi dobrém světle. A zajímá mě s čím případně přijde příště.
