A že tady vedle lidových melodií zní třeba ABBA, na niž se tančí bezmála rituálně, ukazuje snímek s nevtíravou samozřejmostí – podobně jako gastronomické zákulisí Gruzie. Menšinovou taneční romanci lze tedy přijmout i jako zajímavý cestopis v barvách granátových jablek a všudypřítomného vína.
Snímek Dokud se tančí upozorňuje na toxickou maskulinitu a neochotu porozumět spektru sexuality. Svou výpovědí ovšem zdaleka přesahuje hranice Gruzie, ve které se odehrává, čímž je jeho poselství univerzální a poplatné většinové společnosti.
Zároveň se švédskému režisérovi podařilo působivě vystihnout současnou Gruzii počínaje sociálními problémy přes romantické záběry tance i vinné révy ve východu či západu slunce až po vyjádření kultury. V ní jsou samozřejmá láska a úcta k rodičům i prarodičům tou lepší stránkou tradicionalismu.
