Československo, 50. léta a nelidský teror na lidech v podobě vykonstruovaných procesů. Francouzský filmový přepis autentických vzpomínek popsané v knize od československého komunistického politika, diplomata a publicisty Artura Londona, který emigroval do Francie. Doslova horor mající reálné základy. Příběh vypráví osud Antona Ludvika, toho času náměstka ministra zahraničních věcí v Československu, který je sledován StB až do dne kdy je zatčen a umístěn v izolačním vězení, kde je mučen dokud se nedozná ke zradě. Stojí za připomenutí, že něco takového natočili i čeští tvůrci, ale bohužel a nepochopitelně tento snímek upadl v zapomnění. Jmenuje se ´Jen o rodinných záležitostech´ a pro změnu byl natočen podle románu Jaromíry Kolárové vydaného v roce 1965, jehož děj je tomuto podobný jako vejce vejci. Scénář byl však dokončen až v roce 1988 a do kin se film dostal zrovna v době tzv. Sametové revoluce a co si budeme povídat, kdo by v tuto dobu chodil do kina. Tento francouzský film však pochopitelně také neměl v Československu na růžích ustláno. Byl striktně zakázaný. A není divu. Tohle by se mělo v televizi promítat hodně často, neb lidé zapomínají a z dob komunismu si připomínají jen to dobré. A rozhodně se na to měli podívat čeští tvůrci, kteří stojí za filmem ´Milada´. Takhle nějak ten film měl vypadat.
Zajímavý film podle vzpomínek komunistického aparátčíka Londona, kterého semlela stejná mašinérie, kterou pomáhal vybudovat. Největším přínosem je zachycení československých čistek, které prováděli estébáci jako vazalové Moskvy. Film měl být natáčen na Barrandově, ale zasáhla do něj srpnová okupace, takže se točil ve Francii. Yves Montand je zde naprosto mimořádný.
Nepříjemně mrazivý zážitek, který pomocí úchvatné kamery, přeexponovanému nasvícení a pár filmovým trikům rozehrává po 140 minut psychologický vhled do nepříjemně zmanipulovaného procesu a díky nelineárnímu vyprávění, nadměrnému počtu postav a podkopávání lidské morálky vytváří zážitek, jenž je natolik intenzivně krutý a záběrově klaustrofobický, že dokoukat ho na jedno posezení je úkol přímo nemožný. Ten film nedává nic zadarmo, chce po divákovi maximální soustředění a zintenzivňuje jeho sledovací proces tak podprahovým způsobem, až je člověku špatně jen z pomyšlení, že se tohle skutečně stalo.
Hodně drsné zfilmování toho, jak v 50. letech probíhaly v naší zemi nemilosrdné stalinské čistky, během kterých byli nevinní soudruzi (oxymoron) terorizováni, mučeni a nuceni k přiznání, a to za dohledu sovětských poradců. Prostě odporná doba se vším všudy, ruský a bolševický svět nepřinesl naši zemi nic pěkného. Arthur Ludvik alias Gerard je zapálený soudruh a hrdina 2. světové války, španělský interbrigadista a Žid, který po válce žije v Československu a v roce 1951 má funkci náměstka ministra zahraničních věcí. Všimne si, že je sledován, a záležitost probere se skupinou svých přátel, kteří zastávají nejvyšší vládní funkce. Uvědomí si, že ti všichni jsou také sledováni, včetně šéfa tajné policie, která sledování provádí. Jednoho hnusného dne je Arthur zatčen a uvězněn organizací, která se prohlašuje, že je "nad vládnoucí stranou" a na měsíce je umístěn na neklidné samotce, aniž by znal důvod. Musí chodit po obvodu cely, nesmí se zastavit, jinak přijde nakládačka, nemůže se ani pořádně vyspat a jídlo také nedostává. Jeho manželka Lisa a děti jsou vládou drženy v nevědomosti a je jim řečeno, aby pro vlastní dobro spolupracovaly. Lisa je propuštěna z rozhlasu a místo toho musí makat ve fabrice. Věří svému manželovi, přesto si je naivně jistá moudrostí a dobrotou vládnoucí strany. Arthurovi je vymýván mozek pomocí spánkové deprivace a výslechů, během kterých je překrucována skutečnost a on se musí přiznávat k vymyšleným zločinů, včetně zrady. Ovšem, pokud bude spolupracovat, tak prý k němu bude soud shovívavý. Od hlavního vyšetřovatele se dozvídá, že jeho přátelé byli také zatčeni kvůli zločinům proti státu. Po týdnech vyčerpávajících výsledků, ve kterých zaznívá jméno odsouzeného maďarského komunisty Rajka a také amerického špiona, se kterým se měl Arthur přátelit, se Arthur ke všemu přiznává. A tak je připravena veřejná fraška, "proces", který bude vysílán v rádiu a promítán v kinech. Věznitelé Arthura trénují, aby si zapamatoval připravené odpovědi nazpaměť, a za to dostává jídlo, vitaminové injekce a je ozařován horským Sluncem, aby po letech týrání nevypadal tak zničeně. U soudu Arthur a jeho kolegové věrně hrají své role, a mezi obžalovanými je také Stránský, za organizování protistátní spiklenecké skupiny. Lisa je donucena naučit se vlastní prohlášení, ve kterém se distancuje od svého manžela. Vězni jsou odsouzeni většinou k trestu smrti, jediný Arthur dostává doživotí. Vyšetřovatelé se vrátí o obžalovaným, kteří zpanikaří a hrozí, že se odvolají. Jejich soudem jmenovaní právníci (obhájci, kteří je ve skutečnosti vůbec nehájí) jim sdělí, že rozsudky jsou pouze ve prospěch strany a pokud se odvolají, tak je prostě všechny pověsí. Odsouzení naposledy stanou před soudem a přijmou své tresty, aniž by se odvolali. Takže divadýlko proběhlo hladce a vykonstruované procesy sežrala většina oveček i s navijákem. Strana přece nepotřebuje, aby byli popraveni, strana potřebuje proces, a je důležité spolupracovat. Později v letech 1956-1963 jsou Arthur a někteří jeho kolegové propuštěni a rehabilitováni. Popraveni jsou však zpopelněni a rozsypáni kolem silnic, a to dost cynickým způsobem. Řada úředníků, včetně Arthurova vyšetřovatele Kohoutka, je pronásledována za to, co prováděli v 50. letech. Kohoutek je degradován a čirou náhodou se potkává s Arthurem ve Francii, zve ho na pivo a snaží se mu za ta svinstva omluvit s tím, že jen plnil rozkazy (to dělali i nacisti), ale Arthur mu neřekne ani slovo. V roce 1968 dokončuje Arthur své memoáry a vrací se do Československa, aby je vydal. Staré struktury byly ze strany vyloučeny a vypadá to, že nyní strana odhalí pravdu o tom, co se dělo. Bohužel, všechno to pokazí vojska Varšavské smlouvy pod vedením Rusáků, jako vždy. Film byl neskutečně drsný, syrový, sugestivní a díky němu jsem měl možnost pocítit, jaká tíživá atmosféra panovala v naší zemi na začátku 50. let. Stalin byl stará sadistická kurva a jeho dnešní nástupce Putin není o moc lepší.