Momo

Příběh o dívce a jejím psovi. Eliška a Brok, to byla dvojka k pohledání. Eliška, desetiletá holčička s culíky a srdcem na dlani, a Brok, kříženec labradora a kdovíčehoještě s věčně vrtícím ocasem. Byli nerozluční. Potkali se před třemi lety, když Eliška našla Broka opuštěného u lesa. Byl to tehdy malý, vyplašený uzlíček chlupů, který se bál vlastního stínu. Eliška ho vzala domů, umyla ho, nakrmila a dala mu jméno. Brok se jí odvděčil bezmeznou láskou a oddaností. Každé ráno spolu chodili na procházky do parku. Eliška házela Brokovi míček a on ho s nadšením aportoval, s jazykem vyplazeným až na zem. Odpoledne si spolu hráli na zahradě, kde Eliška stavěla Brokovi hrady z písku a on je s radostí bořil. Večer se spolu tulili na gauči a sledovali pohádky. Brok byl pro Elišku víc než jen pes. Byl to její nejlepší kamarád, společník a ochránce. Věděl, kdy je smutná, a snažil se ji rozveselit olizováním obličeje a vrtěním ocasem. Věděl, kdy má strach, a sedl si k ní, aby jí dodal odvahu. Jednoho dne se Brok ztratil. Eliška byla zoufalá. Prohledala celý park, ptala se sousedů, vyvěsila plakáty s Brokovou fotkou. Ale Brok nikde. Po třech dnech beznaděje se stalo něco nečekaného. Eliška zaslechla z dálky známé štěkání. Rozběhla se tím směrem a uviděla Broka. Byl špinavý a vyhublý, ale šťastný, že ji vidí. Eliška Broka objala a plakala štěstím. Brok jí olizoval obličej a vrtěl ocasem tak moc, že se málem přetrhl. Byli zase spolu a věděli, že už se nikdy nerozdělí. Ztratit se, to jen posílilo jejich přátelství. Eliška si uvědomila, jak moc pro ni Brok znamená, a Brok věděl, že Eliška je jeho celý svět.