Celovečerní debut režiséra Jana Němce je dramatem na hranici života a smrti. Útěk dvou židovských mladíků z transportu smrti naturalisticky zachycuje stavy únavy, úzkosti, hladu a ohrožení. Obrazy úniku psychicky i fyzicky vyčerpaných mužů jsou prokládány asociativními retrospektivami, sny a halucinacemi, které zpřítomňují subjektivní vnímání obou protagonistů. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny. Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry tehdy osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů 60. let. V Démantech noci je téma holokaustu nahlédnuto intenzivně subjektivním pohledem. Režisér vytvořil několik verzí filmu, než nalezl adekvátní audiovizuální tvar vypovídající o extrémním prožitku existence. Styl technicky i narativně provokativního díla sám Němec charakterizoval jako „snový realismus“, čemuž odpovídají nejen vizuální kompozice, ale i minimum dialogů a ticho jako dramatvorný prvek. (Národní filmový archiv)
Nudná a místy kontraproduktivní sázka na obrazovou symboliku a poetičnost, která v mých očích ubírá příběhu na naturalismu, tak precizně navozovanému ruční kamerou, absencí hudby a přesvědčivými neherci. Jisté scény jsou i po letech ukázkou dokonale atmosférické režie a tíživého vyprávění beze slov, jiné působí zdlouhavě a hlavně nekonečné flashbacky nám o ději ani postavách nic moc neřeknou...
Ať se snažím sebevíc, já tam tu genialitu prostě nevidím. Dlouhé a nekonečné záběry, chaotický střih a úmorné flashbacky nám mají napovědět, že se před námi odehrává cosi, co obyčejný divák nemůže chápat, ale jestli se geniální divák pozná tím, že mu stačí dodat něco, co ani on sám nepochopí, nebo si vyzobá symboliku z primitivismu, tak to ať jsem radši obyčejný divák.