Un día en el parque

Poslouchej, prcku, nechci ti tady kázat, ale svět se strašně změnil. Nebo... možná se nezměnil tak moc, jak si myslíme. Sedím tady a vzpomínám, jak jsem jako kluk lítal venku, škrábal si kolena, stavěl bunkry. Žádné mobily, žádné tablety. Jenom my a naše fantazie. Všichni říkali, že je to ten pravý život. Ale víš co? I my jsme měli svoje starosti. Strach z rvačky ve škole, první zlomené srdce, snaha zapadnout. To se nemění. Možná se jenom změnily kulisy. Místo honění se po stromech se teď honíte za lajky na sítích. Místo kamaráda, se kterým jsi krevní bratr, máš tisíc followerů. Někdy se dívám na tebe a tvoje kamarády a říkám si, jestli vám to neuteče mezi prsty. Jestli nezapomenete na ten pocit, když se vám od smíchu kroutí břicho, na vůni lesa po dešti, na chuť jahod utržených přímo ze zahrádky. Ale pak si uvědomím, že ty si taky tvoříš svoje vzpomínky. Jenom prostě... jinak. A víš co je nejdůležitější? Že ať už je svět jakej chce, vždycky se najde někdo, kdo tě bude mít rád. Kdo ti podá ruku, když spadneš. Kdo tě vyslechne, když budeš mít trápení. To se nikdy nezmění. A to je jediný, na čem doopravdy záleží. Tak si to pamatuj, jo? A teď už pojď, ať ti nevystydne ta polívka. Babička by mě seřvala.