Člověk si tak zapamatuje jednak výjevy z povinné karantény posádky před odletem, kde všudypřítomné roušky evokují pandemickou současnost, jednak větu, v níž se tají klíčový vzkaz celého filmu: „Nejtěžší není start, nýbrž návrat, kdy zjistíš, že tu žili bez tebe.“
Proxima je kvalitní film, ale není to film pro diváka, kterého zajímají tajemství vesmíru. Ani trochu. Je to film pro diváka, kterého zajímají hluboká lidská traumata a supermarkety v Bajkonuru.
Proxima je snímek, který tak trochu klame tělem i plakátem. Nepojednává o tom, co se děje na vesmírné pouti, nýbrž tomu, co ji předchází. V jádru skrývá velké rodinné a osobnost definující dilema, jež je podepřeno správnými, i když ne vždy hladce zpracovanými argumenty. Silný emoční náboj zahladí i menší technické nedostatky, a pokud by přeci jen existovaly další pochybnosti, výkon Evy Green na ně dá zapomenout.
Celkově je snímek příjemným osvěžením v porovnání s americkou produkcí a ukazuje, že evropská kinematografie má co nabídnout. Na druhou stranu, z nastolené situace šlo vytáhnout ještě více. Bonusem jsou skutečné lokace ESA, Star City i Kosmodromu Bajkonur.
Krom hereckých výkonů, pár silných okamžiků a několika pozoruhodných lokací je na něm zajímavé především to, že nahlíží na problematiku vesmírných letů z úhlu ženy a současně i matky, díky čemuž působí neokoukaně a tím pádem atraktivně. Jeho samotné sledování nicméně už moc velký zážitek nezanechává.
I přes poctu skutečným astronautkám – matkám, jsem se při sledování filmu nemohl ubránit pocitu, že vše sledované už jsem někde viděl. A dost možná lépe. Snímek tak stojí na herectví a zajímavých lokacích. Jednoznačně tu chybí nějaký větší zvrat nebo konflikt...
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
